20. Antická filosofie – systematická a helénistická

Systematická filozofie
Platón
– pocházel ze zámožné rodiny z Athén
– k filozofii byl přiveden Hérakleitovým pokračovatelem – Kratylos, ve 20 letech se stává žákem Sokrata, po jeho popravě na 12 let opustil Athény – studoval, cestoval (např. Sicílie, Egypt), když se vrátil, založil vlastní filosofickou školu – Akademie (název podle místa postavení – park zasvěcený bohu Akadémovi)
– dochovalo se téměř celé jeho dílo – většinou psaná formou dialogu, jednajícími byli on, Sokrates, Gorgiás a další významné osoby z jeho života, psal ve verších, používá metafory)
– 4 období spisovatelské činnosti:
1. raná – pod silným vlivem Sókrata, nejdůležitější dílo – Obrana Sókratova – fiktivní Sókratova obhajoba před soudem, zdůvodnění jeho činnosti – neodůvodněná poprava

2. přechodné – vymaňuje se ze Sokratova vlivu, pomalu své myšlenky, díla – Próthágorás a Gorgiás – polemika s názory sofistů

3. zralé období – vlastní filozofie, díla: Faidros – myšlenky o idejích a duši, jak to znázorňoval platonský trojúhelník

4. pozdní období – pol. činnost, díla – Nomoi – zákony, Kritiás – o bájné Atlantidě, která měla dokonalý systém, vzor pro Athéňany, jaká z jeho pohledu měla být společnost.
– ovlivněn Hérakleitem – materialista, Parmenidem – idealista, Sokratem, Pythagorovci – mystika
– ideje – nejdříve obecný pojem vyjadřující podstatu, postupně dva světy (svět idejí – skutečno, svět smyslový – pouze napodobení skutečna ad trojúhelník)
– duše – prvek mystiky, má tři části:
1. myšlení
2. city – sídlí v hrudi
3. žádostivost – touha, v podbřišku

– duše je nesmrtelná, ale pouze v myšlenkové části, po smrti se rozhoduje, jestli bude pokračovat na tomto světě nebo se může vrátit do blaženosti – musí vést morální život
– morálka – lze se jí naučit, dobro se dá poznat. Podstatou etiky je dostat se do světa idejí – člověk musí být:
1. moudrý – moudrost souvisí s rozumem
2. statečný – důležitou roli hrají city s vůlí
3. uměřenost – rovnováha mezi prožitkem a askezí (askeze = odříkání si)
4. spravedlivý – předchozí ctnosti jsou vyváženy, v rovnováze

– poznání – dvě části:
1. nižší – smyslové – týká se jevů, pomíjivé, nestálé
2. vyšší – rozumové – duše si rozpomíná na svět idejí (anamnésis) (ad dílo Menón)

– názory na stát – na počátku vše kritizoval, v konstruktivní fázi vytvořil vlastní představy, jak by měl stát vypadat, stát považoval za makroanthropos (velké tělo) – skládá se z určitých částí, které musí být v harmonii a musí podřizovat čtyřem ctnostem.

Ve společnosti žijí 3 stavy:
1. výrobci – zajišťují hmotné statky
2. strážci – chrání stát před vnitřními i vnějšími nepřáteli
3. vládci – mají moudře řídit stát a vše podřizovat dobru

Právo na soukromý majetek a život mají jen výrobci, strážci a vládcové se nezabývají výdělečnou činností – nemají mít majetek ani soukromý život.
– nejlepší formy vlády:
1. aristokracie – vláda nejlepších, sledují obecné zájmy
2. timokracie – vláda založená na principu cti
3. demokracie – formální rovnost, ale byla pro ně nepřirozená

Aristoteles
– narodil se ve Stageiře (na severu Řecka), v 17 letech odešel do Athén a stal se žákem Platónovy Akademie (na 20 let). Po Platónově smrti se stal 3 roky vychovatelem Alexandra Makedonského, když nastoupil na trůn, vrátil se do Athén – vlastní škola Peripatetická – knihovna – chtěl pro své žáky co nejlepší vzdělání. Po smrti A. Makedonského mu hrozil trest smrti („spojenec“ nepřítele – Makedonie) – odešel z Athén.

– jeden z největších myslitelů v dějinách, vševědec, chtěl systém propojující materiální a idealistický proud (dva extrémy).

Napsal 100ky děl – 6 témat:
1. logika – založil jako vědu, dílo Organon, věda o správném usuzování, zákl. prvky:
• pojem – mezičlánek mezi slovem a jeho představovaným obsahem
• pojmy se spojují v soudy – nějaký výrok, každý soud se skládá z:
– subjekt – to, o čem se mluví
– predikát – to, co se tvrdí
• úsudek – výrok odvozený z jiných soudů, Aristotelův sylogismus: obecná věta+speciální věta = závěr
• Formuloval zásady induktivní metody – sbírají se různé údaje a z nich se vytváří závěr.
• kategorie – základní pojmy, které slouží k třídění poznatků

2. fyzika – výklad přírody v nejširším slova smyslu
• Vesmír se skládá ze dvou částí:
– pozemská – 4 neustále měnící se živly (oheň, voda, země, vzduch)
– nebeská – jediný neměnný, dokonalý živel = éter
• Zformuloval koncepci egocentrismu.
• Zakladatel zoologie. (dílo O vzniku živočichů)
• Všechny živé bytosti se skládají z těla a duše, duše je podstata bytosti, je stupňovitá:
a) vegetativní – rostliny, živočichové, člověk
b) smyslová – živočichové, člověk
c) rozumová – člověk
• Každý smysl přináší informace ze svého zorného pole, šestý smysl v srdci nám je systematizuje.

3. metafyzika – zabývá se tím nejobecnějším – vztahem obecného (zastupuje množinu předmětů, např. židle, člověk) a jedinečného (originální, neopakovatelné). Říkal, že reálně existuje jen to jedinečné.
• Pojetí idejí – idea je skutečné jsoucno (realita), je součástí věci – věc je také skutečné jsoucno. Každá věc se skládá z látky a formy (tvar), látka je možnost, která se díky formě stává skutečnou. Idea je podstatou věci a můžeme ji poznat.
• 4 příčiny jsoucna:
a) látková – vše je z nějaké látky
b) formy – tvar, který je dán látce
c) působící – někdo musí působit, aby dal tvar
d) cíle – vše vzniká za nějakým účelem
• Prvotní hybatel – někdo, kdo dal první impuls, ale dál už nezasahuje – jde to podle zákonů.

4. etika (jako vědu, dílo Velká etika) + politika (komentáře k ústavám tehdejšího světa) – úzce spolu souvisí:
• Člověk má žít přirozeně, rozumně ve spořádané obci.
• Vztah mezi člověkem a občanem a státem má být založen na kritériu obecného prospěchu a štědrosti.
• Nejlepší státní zřízení:
a) monarchie – jeden sleduje obecný zájem
b) aristokracie – vláda nejlepších
c) politeia – vláda většiny
• Špatné vlády (sledují své zájmy):
a) tyranie – vládne sobec
b) oligarchie – vláda nejbohatších
c) demokracie – vláda nemajetných
5. řečnictví a básnictví – dílo Poetika

Helénistická filozofie
– silné ovlivňování římské kultury
– neobjevilo se nové téma, navazovalo se na myšlenky Řeků
– nově samostatné vědní disciplíny (medicína)
– hl. témata – etika, gnoseologie
– fil. ovlivňována křesťanstvím

Epikureismus
– zakladatel Epikuros – vycházel z atomistů, tvrdil, že se atomy nahodile pohybují – zachránil lidem možnost volby, člověk musí být za svou volbu odpovědný. Nejvýzn. téma – etika. Za nejvyšší dobro považoval slast = duševní blaho, nepřítomnost utrpení. Hl. zdrojem utrpení je strach – lidé se nejvíce bojí bohů a smrti – je to neopodstatněné, bohové do světa nezasahují – neexistují, a dokud žijeme, není smrt, až přijde smrt, nejsme tu my – necítíme utrpení.
Římský básník Horatius – stoupenec vulgárního epikúreismu – víno, ženy, zpěv, člověk si má život plně vychutnávat a oddávat se slastem, neřestem a rozkoším tělesného charakteru.

Stoicismus
– zakladatel byl Zenón z Kitia
– 3 témata: fyzika, logika (založena na senzualismu – smyslu poznání), etika (stěžejní téma)
– poznání – zdůrazňovali smyslové, ale nezavrhovali ani rozumové
– vše je z látky, platí zákon nutnosti
– etika – hl. ideál = blaženost, chápána ta, že člověk žije v souladu s přírodou, pokud ne, je zlý. Má podporovat dobro, bojovat proti zlu, ostatní je lhostejné (např. bohatství, chudoba, hanba, čest,…)
– za to, že lidé usilují o lhostejné mohou smysly – klamou nás = afekty, člověk se jich musí zbavit § stav apatie – netouží po lhostejném = ideál stoického mudrce
– měli blízko ke křesťanství, objevuje se myšlenka rovnosti – vztahovala se i na otroky.

Skepticismus
– zakladatelem byl Pyrrhón – účastnil se tažení Alexandra Makedonského, dostal se do Indie – ovlivněn. Tvrdil, že nemůžeme poznat podstatu věci – máme se vzdát jakéhokoliv úsudku – duševní klid. Podle něj pravda není, nemá se o ni usilovat.

Eklekticismus
– vycházeli z různých směrů a vytvořili nový systém
Cicero – hl. řečnictví a politika, používal čistý nehovorový jazyk aby byl srozumitelný všem lidem.
Filón – žid. původu, vycházel ze Starého zákona, řecké filosofie a ještě ho osvítil Bůh. Tvrdil, že Bůh je nepoznatelný a nemá lidské vlastnosti, působí na náš svět silami = ideje, shrnutí sil = logos = prostředník mezi bohem a člověkem.

Novoplatonismus
Plótinos – tvrdil, že existuje jeden jediný prazáklad – všechno vyzařuje, přetéká a vše se z něj vytváří, stupňovité přetékání – to, co je nejblíže, je nejdůležitější. Prazáklad = nejvyšší bytost, vše vyzařuje, záření může také ustat a vše se do něj vrátit.

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie
19. Antická filosofie – kosmologická a antropologická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE – SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 – 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 – 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz „Antická filosofie klasického a helénistického období“ naleznete na bezuceni.cz