24. Filosofie ve 20. století

– snaží se hledat východiska ze situace, do které se svět dostal následkem vědeckého pokroku
– nesystematická

Novopozitivismus
– ovlivněn moderními objevy v matematice
– vycházejí z nové koncepce logiky

Bertrand Russel Bertrani
– zabývá se problémem jazyka a sdělnosti
– pojmenování a operace s fakty je problémem jazyka
– nedorozumění může mít v dnešním světě fatální následky
– naše civilizace by nemohla existovat v současné podobě, kdyby nebyla neustále napájena novými informacemi

Ludwig Witgenstein
– studoval v Cambridgi, Manchestru a Berlíně, v Cambridgi přednášel; dvě období:
1. dílo Logicko-fiozofický traktát – předmětem zájmu je jazyk, chtěl vytvořit matematický jazyk, který by uměl jednoznačně pojmenovávat.
– jazykem hovoříme o faktech – svět je tvořen fakty, jeho obrazem je výrok jazyka. Má-li mít fakt smysl, musí být výrok potvrditelný nebo vyvratitelný.

2. reviduje své názory, dospívá k tomu, že se nelze spoléhat na jakýsi ideální jazyk a zabývá se studiem reálných jazyků – jejich pravidel
Na Witgensteina navázal VÍDEŇSKÝ KRUH:

Rudolf Carnap
– ve 30. letech přednášel na UK v Praze, odešel do USA (žid)
– úkolem vědy je přinášet nové poznatky
– úkolem filosofie je tlumočit tyto poznatky správným způsobem

Karl Raimund Popper
– obecné věty, ke kterým vědy dospívají, nejsou zkušenostně ověřitelné
– kritérium vědeckosti je falzifikovatelnost = teorie je vědecká pouze tehdy jestliže je v budoucnosti vyvratitelná

Pragmatismus
– na přelomu 19. a 20. století v USA, zakladatel William James
– postaven na principu subjektivní užitečnosti jako pravdivostního kritéria
– princip pluralismu – nenacházíme se v univerzu ale v multiverzu – náš svět, skutečnost se skládá z mnoha samostatných oblastí – nic nelze pochopit pouze z jednoho hlediska
– hodnota myšlenek není v myšlenkách samotných, ale až v jejich praktickém uplatnění
– hlavně USA, v Evropě jednotlivci – Masaryk, Čapek

Marxismus a neomarxismus
3 proudy:
1. klasický – pokračoval v učení Marxe a Engelse (Stalin a Lenin).
Lenin – vytvořil novou teorii hmoty – nezabýval se složením (struktura) – hmota se pro něj stává fil. kategorií, kterou se označuje objektivní realita, vše je z látky, zákl. vlastností hmoty je pohyb.
Vše souvisí se vším – náhoda neexistuje.
Vývoj považoval za přechod od kvantity na kvalitu. Novou kvalitu přináší revoluce.

2. sociálně demokraticky orientovaný

3. neomarxismus – levicové proudy různou intenzitou inspirované marxismem

Fenomenologie
– zakladatel – Němec, prostějovský rodák Edmund Husserl
– fenomenologická metoda zdůrazňuje roli zkušenosti, která ale není čistě empirická – zkušenost není pouze to, co dostáváme z vnějšího světa prostřednictvím smyslů, stejně důležitá je i vnitřní zkušenost
– od pojmu fenomén = jev – je poznatelný ve dvou vrstvách – základem je reálná vrstva, která je uchopitelná smysly, na sobě nese druhou vrstvu, která není přímo uchopitelná smysly = podstata, kterou poznáme jen vnitřní zkušeností
– filosofii považuje za vědu eidetickou = věda o podstatách
– ostatní vědy – empirické – o faktech

Edmund Husserl – fil. má provádět analýzu přirozeného světa = svět, který má smysl sám o sobě. Stál u počátku existencialismu byl učitelem Heidegerra.

Existencialismus
– ovlivnil filozofii i umění
– zaměřen na člověka
– vychází z fenomenologické metody
– snaží se uchopit podstatu lidského bytí
– zaměřuje se na život člověka
– podstatu bytí se snaží pochopit bezprostředně
– při analýze vychází ze zákl. pojmů, které mají většinou negativní charakter – strach, nicota, hnus

Martin Heidegerr – Bytí a čas – rozlišuje mezi existencí a esencí
– existence – každodenní život člověka
– esence – skutečný život, podstata skutečného života spočívá ve strachu ze smrti, člověk jej přehlušuje každodenním životem.
– vše, co děláme je boj s časem – tzn. náš život má smysl jen při neustálé konfrontaci s faktem smrti.

Karl Jaspers – křesťansky orientovaný
– bytí = nějaký předmět. Aby ho mohl poznat, musí ho definovat pomocí dalších předmětů – každá věc je součástí něčeho většího – absolutního
– podstata života se odkrývá v mezních situacích

Jean Paul Sartre
– spisovatel, romány Zeď, Hnus, filozofické dílo Bytí a nicota
– člověk, když se narodí, je nic
– chápe svobodu novým způsobem: člověk je odpovědný za to, co udělá jen sám sobě – výrok „Člověk je odsouzen ke svobodě“

Albert Camus
– spisovatel, romány Cizinec, Mor, filozofické dílo Mýtus o Sisyfovi

Hermeneutika
– ze jména Hermés – řecký posel bohů
– hledá metody porozumění světu a člověku

Hans Georg Gadamer
– k porozumění není třeba odstup od zkoumaného objektu, chceme-li něčemu porozumět, musíme se s tím spojit
– do poznávacího procesu vnášíme určité předpoklady – vlastní zkušenosti, hist. vývoj společnosti… = předporozumění
– ústřední téma je jazyk: „Svět je prožíván v komunikaci a odhalován v jazyce“

Křesťanská filozofie
katolická:
– vychází z T. Akvinského – novotomismus (díky papeži Lvu XIII, který prohlásil jeho učení za svaté)
– hledá harmonii mezi vírou a rozumem – zdroje poznání, které člověk získal od Boha
– uznávají přirozenou evoluci, příčinou evoluce je Bůh, který dělá z jednoduchých věcí složitější
– odsuzovali komunismus i kapitalismus
Pierre Teilard de Chardin – uznávaný paleontolog, jezuita, církev jeho názory zpočátku potlačovala
– vytvořil evoluční křesťanství – spojil poznatky přírodních a spol. věd s křesťanským obrazem světa

protestantská
– řešila krizi sdělení evangelia, problém jazyka: křesťanská zvěst, kterou šířil Kristus, není srozumitelná modernímu člověku
– vznikl i radikální proud – domovem člověka je velkoměsto a proto je potřeba Boha chápat jako sociologický problém, jako partnera v procesu humanizace člověka

Strukturalismus
– vznikl v 50. letech 20. století ve filozofii (už ve 30. letech fungoval v jazykovědě)
– zabývali se metodou, která je neoddělitelně spojená s disciplínou (např. fyzika + laborky)

Ferdinand de Saussure – základem je definování znaku = spojovací článek mezi pojmem a danou skutečností

Claude Lévi-Strauss – zkoumal primitivní myšlení minulých i současných přírodních národů
– ukázal rozdíl mezi vědeckým a předvědeckým myšlením
– předvědecké myšlení se dá použít i dnes, někdy je lepší než vědecké (typický příklad – vědec a kutil)

Postmodernismus
– 70. léta, ropná krize, v pozadí levicová hnutí
– nejdřív v architektuře USA, pak v literatuře a umění – odmítali diktát novosti za každou cenu
– chtěli, aby dílo bylo srozumitelné pro všechny (Eco, Kundera)

Jean Francois Lyotard
– velké historické projekty založené na optimismu dějinného pokroku naprosto zklamaly
– nejistotu současnému člověku zvyšuje věda, protože odhaluje čím dál větší složitosti o světě a tak člověku zanikají jistoty. Současná věda člověka ponižuje svou nepřístupnou nepochopitelností, nepřipouští zlidšťující slabosti. Od takové vědy je potřeba se osvobodit, utéct.
– Poznání se tak zdokonalilo, že není možno popsat skutečnost jako celek. Jediná možnost – zříct se rozumového přístupu
– Hypotéza:společenské myšlení se dostává do krize v okamžiku, kdy lidstvo psychicky nezvládne nahlédnutí za určité hranice při poznávání světa.
– Dnešní člověk poznal hranici své historické smrtelnosti = člověk je schopen okamžitého sebezničení.

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz „Filosofie 19. století“ naleznete na bezuceni.cz