Immanuel Kant
/ 1724 – 1804 /
Společnou exkursi po novověkém myšlení, které se těsně prolíná s dějinami lidského myšlení a někdy i dějinami vědy, není možno uzavřít jiným způsobem než dotekem s filosofií Immanuela Kanta, malého velkého muže /měřil pouhých 155 cm/, génia soudobé přírodní vědy a snad nejvlivnějšího světového filosofa, jehož životním osudem bylo „ hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně “.Z uvedeného hesla lze poměrně jednoduše vyvodit dva základní cíle
Kantovy filosofie :
– zdůvodnit pravdivost vědeckého poznání / zakotvit ho tak a tam, aby nepodlehlo zdrcující humeovské skepsi /,
– nalézt spolehlivá kritéria pro mravní chování člověka jako rozumné bytosti .
Kantova filosofie začíná tzv. koperníkovským obratem, to je odmítnutím tradičního metafysického / filosofického předkantovského / stanoviska, že předmětem filosofie je vnější, objektivní svět. Kant stanovil za předmět filosofie subjekt / činnost lidského rozumu /. To vyplývá z Kantova tvrzení, že všechno zásadní, co mohu říci o výsledku procesu poznání / smyslového vnímání i rozumu /, lze zjistit zkoumáním subjektu. Lidský subjekt je totiž dle Kanta apriori / před zkušeností, jakoby před narozením člověka / popsán jistými danostmi, které nejenom umožňují poznání, ale jistým způsobem vytvářejí podobu, vlastnosti, vztahy a zákony poznávaných „ předmětů a vlastně i poznávaného světa “. Kant tvrdí, že lidský rozum je předem, ještě než začne poznávat, popsán např. kategoriemi prostor, čas, kauzalitou a přírodními zákony. V procesu poznání určitého předmětu / ten existuje nezávisle na subjektu v tzv. světě o sobě / ho oblékám do časoprostorových vztahů, vytvářím mu kauzální vztahy a nechávám ho fungovat dle přírodních zákonů. Předmět sám o sobě tyto vlastnosti vůbec nemá, dává mu je subjekt v procesu poznání. Tím ho jakoby v těchto vlastnostech vytváří jako součást tzv. světa pro nás / poznávající subjekty /. Předmět se v procesu poznání stává takovým, jací jsme my. Proto bylo řečeno, že proces poznání má začít analýzou subjektu / poznávajícího /. Než začnu poznávat stůl, již dopředu vím, jaké vlastnosti v něm objevím – tedy, že bude zaujímat určitý prostor, bude mít určitou časovou životnost, bude příčinou a následkem nějakých dějů, bude podléhat přírodním zákonům / např. zákonu volného pádu…/. Tak se Immanuel Kant stal poznávacím optimistou, věřil, že lidské poznání je možné a jeho výsledky platí. Ovšem platí pouze pro svět pro nás, tedy ten, který si vytváříme v procesu poznání předmětů a těmito poznávanými předměty zaplňujeme. Naše poznání není platné pro svět o sobě, o němž víme pouze to, že existuje. Jaký je, nevím a nemohu vědět. A tak stanovil slavný filosof i hranice lidského poznání – je to hranice mezi oběma světy (světem o sobě a světem pro nás). Nebyl z tohoto faktu znechucen či zklamán, byl šťasten, neboť jeho věda získala pevnou půdu pod nohama. Pokud je člověku dána svoboda, třeba i uvnitř pevných, předem vytýčených hranic, může být, pokud je to člověk rozumný a nepodléhající iluzím bezbřehosti, spokojený a šťastný. A to Immanuel Kant zajisté byl.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz „Filosofie 19. století“ naleznete na bezuceni.cz
