23. Filosofie v 19. století
Německá klasická filozofie
Johan Gottfried Herder – fil. romantik, ovlivnil i český romantismus, zejména jungmanovskou generaci
– pocházel z učitelské rodiny z Výmaru
– zkoumal problém jazyka a dějin
– dějiny nejsou nahodilé, mají své vnitřní zákony
– vývoj člověka souvisí s vývojem planety i sluneční soustavy
– ve vývoji člověka jsou dva důležité mezníky:
1. vzpřímení postavy
2. možnosti ruky – zejména v okamžiku, kdy se palec postavil proti prstům – brát předměty do rukou, zpracovávat je – rozvoj myšlení
– lidský rod se vyvíjí stále k lepšímu – násilí ustupuje mírnosti
– dějiny chápe jako proces sebevytváření člověka
Johoan Gottlieb Fichte – romantik
– vycházel z Kanta, ale zpochybňoval nezávislost věci na duchu
– měl divný charakter – nesmírně prudký, neústupný, nebyl oblíbený
– první rektor berlínské univerzity – přednášel filozofii a dějiny, přednášky navštěvoval i Metternich
– věřil v důstojnost člověka
– člověk by měl neustále jednat mravně i v politice
– filozofie má popisovat lidskou zkušenost, dva postupy:
1. naše představa vychází z dané věci = materialismus
2. z naší představy se daná věc odvodí = idealismus
– počátkem fil. je myslící subjekt – „Mysli sebe sama.“
– svět je souhrnem našich představ, pocitů a pudů, pochází sice z myslícího subjektu, ale z nevědomí – my sami jsme svět vytvořili, ale nevíme o tom
– vše, co existuje mimo myslící subjekt má smysl jedině v tom, aby svým překonáním umožnilo aktivitu myslícího subjektu
Friedrich Wilhelm Josef Schelling – vrchol něm. romantiky
– inspiroval ho Kant, Fichte a něm. romantičtí básníci
– fil. identity – přírodu i ducha chápe jako identické – příroda vytvořila ducha, příroda je složitý proces, v němž se duch vyyvíjí a uvědomuje si sebe sama
Georg Wilhelm Friedrich Hegel – pocházel ze Stutgarttu, studoval v Tübingenu, ředitelem gymnázia v Norimberku, přednášel na univerzitách v Jeně, Heidelbergu a v Berlíně
– stal se státním fil. Pruska
– fil. založena na dialektickém principu – přímo ovlivněna Fichtem a Schillingem
– považován za jednoho z největších dialektiků
– vše, co se děje je proces seberozvíjení ducha, proces probíhá ve 3 stádiích:
1. teze – duch sám sebou, absolutní idea – zkoumáno logikou
2. antiteze – vývojově popřeno první stádium, duch se začná projevovat jako svůj protiklad – jako příroda, zkoumáno fil. přírody
3. syntéza – popřeno druhé stádium, duch se vrací k sobě samému, zkoumáno fil. ducha. Duch se projevuje ve třech stupních (formách):
§ subjektivní duch – uvědomění si sebe sama, je v každém člověku, umíme sebe odlišit od ostatní přírody
§ objektivní duch – skládá se ze subjektivních – rodina, společnost, stát atd.
§ absolutní duch – projevy ducha v umění, náb. a fil.
– dějiny chápal jako účelné naplňování zákonitého vývoje ducha, duch jedná prostřednictvím jedinců – mylně se domnívají, že jejich činy jsou projevem vlastní vůle. Ve skutečnosti naplňují historickou nutnost – lest rozumu – vše, co se v dějinách stalo, bylo rozumné, pokud by to rozumné nebylo, tak se to na základě vývoje ducha nemohlo stát.
Hegelova filozofie je považována za jeden z posledních velkých fil. systémů, inspirovala mnoho filosofů, kteří se rozdělili na:
1. starohegelovce – interpretovali ducha nábožensky
2. mladohegelovce – ducha transformovali do podoby obecné dějinné zákonitosti
Poklasická filosofie
– rozpadla se tradiční společnost, ale nová ještě vytvořena nebyla – deziluze, která zachvátila i filozofii
– další antropologický obrat – opět se zabývají člověkem
– mnoho filozofických škol – 2 skupiny:
1. zdůrazňují vědecký postup
2. rozum zavrhovali a zdůrazňovali mimorozumové složky poznání
– směry:
V Hegelově filozofii pokračovali MARXISTÉ, kteří se zejména zabývali analýzou společnosti
– směr vznikl ve 40. letech 19. století z hegelovské levice, usilovali o analýzu zákonitostí tvořících buržoazní společnost, materialisté
Ludvík Feuerbach – kritizoval náboženství, tvrdil, že lidé si vytvořili bohy – to je podstat člověka. K vytvoření náboženství vedla fantazie, cit, egoismus.
Karel Marx – narodil se v Trevíru, syn advokáta
– vystudoval práva, redaktor rýnských novin
– kritizoval vládu – musel opustit Německo – Paříž, Brusel – setkání s Engelsem (syn bohatého továrníka, Marxe finančně podporoval), spolu napsali:
§ Německá ideologie – kritika náboženství, stejné názory jako Feuerbach
§ Komunistický manifest – tvrdil, že by si jej měl přečíst každý dělník, vysvětluje postavení dělnické třídy, vybízí ke svržení jejich utlačovatelů
– 1848 – příjezd do Berlína – řídí revoluci – neúspěšná – odchází
– Kapitál – podstata kapitalistického systému
– 1864 – oba stojí u založení 1. internacionály – mezinár org. s cílem sjednotit dělníky celého světa
– 3 zdroje Marxova učení:
§ německá klasická filozofie (Hegel, Schelling)
§ angl. politická ekonomie (Smith, Ricardo)
§ utopický socialismus
– řešil zákl. fil. otázku – vztah mezi bytím a vědomím (hmotou a myšlením) – 2 koncepce:
§ idealismus – nejdříve bylo vědomí, které vytvořilo hmotu
§ materialismus – nejdříve vzniká hmota a na určitém stupni vývoje vzniká myšlení
– Marx i Engels – materialisté, chtěli své učení realizovat v praxi
– rozlišují:
§ dialektický materialismus – ontologie a gnoseologie – svět není chaotický, je jedinou materiální podstatou, řídí se dialektickými zákonitostmi – postup od jednodušších forem ke složitějším. Nejsložitější strukturou hmoty je myslící člověk, východiskem poznání je praxe. Svět je poznatelný, naše poznání je nekonečný proud.
§ historický m. – opírá se o definici člověka – tvůrce svých existenčních prostředků, proto u Marxe je na 1. místě ekonomie – ekonomické vztahy jsou hybnou silou dějin.
Přínosná je Marxova struktura: ekonomika – politika – filozofie. Ekonomika – společenská základna, ostatní je společenská nadstavba – jakou úroveň má základna, takovou má nadstavba.
– Marx přichází s učením o revoluci – revoluce řeší rozpory ve společnosti. Hybnou silou jsou ekonomické vztahy. Ve společnosti probíhá třídní boj mezi výrobními silami a vlastníky výrobních prostředků.
Vědeckou teorii společnosti chtěli vytvořit POZITIVISTÉ.
Auguste Comte
– chtěl, aby filozofie byla budována podle modelu přírodních věd; položil základ sociologie
– provedl klasifikaci věd podle předmětu a metody: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie
– vývoj lidského myšlení prochází 3 stádii:
1) teologické – člověk se domníval, že může dosáhnout absolutního poznání
– 3 vývojové fáze: animismus – co si člověk nedokázal vysvětlit, bylo nadpřirozeného původu
polytheismus – mnoho bohů, každý odpovídá za určitou oblast
monotheismus – jeden bůh který vše řídí
2) metafyzické – slova jako Bůh se nahrazují abstraktními pojmy
3) pozitivní – člověk pochopil, že nedosáhne absolutního poznání, může popisovat pouze jevy, ale ne podstatu
John Stuart Mill
– ekonom, stoupenec liberalismu, vyzdvihoval úlohu psychologie
Herbert Spencer
– ovlivněn Darwinem, nazývám „sociální darwinista“
V opozici vůči rozumu stál IRACIONALISMUS
– odmítá možnost rozumového vysvětlení světa, podstatu skutečnosti lze pochopit jen citem, vůlí, intuicí, …
Arthur Schopenhauer
– ovlivněn Kantem a indickou mystikou, hlavně buddhismem
– podstatou člověka je vůle k životu, život je utrpení, protože člověk má neustále nové a nové požadavky, honí
se za vyššími cíli, nikdy cíle nedosáhne
– zbavit se utrpení nejde ani sebevraždou, protože se zničí tělo, ale vůle zůstává; jsou dvě cesty k vysvobození:
• Estetická – člověk se vůle zbaví pouze na čas, díky umělecké tvorbě vidí svět jinak, nejlepší je hudba
• Etická – trvalé vykoupení, člověk překoná vůli tím, že žije v askezi
Sören Kierkegaard
– dánský filozof, zaměřoval se na etiku, odmítal racionalitu
– zkoumal problémy konkrétního člověka v určité situaci, zavedl pro ně pojem existenciální (ovlivnil ve 20. století existencialisty)
Friedrich Nietzsche
– vycházel ze Schopenhauera, inspirovala ho antická kultura i německá romantická hudba (Richard Wagner)
– říkalo se mu „filozof s kladivem“ protože se snažil zbourat veškeré hodnoty, které lidstvo vytvořilo
– nebyl spokojen s morálkou a kritizoval socialistické ideály, tvrdil, že je to morálka stádní zvěře (schovávat se za druhé, nikdo nenese odpovědnost, …)
– kritizoval emancipaci žen, považoval to za projev úpadku moderní společnosti
– základní životní princip je vůle k moci, morálku otrockou nahrazuje morálkou panskou
– odmítal křesťanství a jeho hodnoty, výrok „Bůh je mrtev, ať žije nadčlověk“ – vyzývá člověka, aby se nespoléhal na nějaké pseudojistoty, které jsou jen sebeklamem slabých, člověk si má své problémy řešit sám, tím se stává nadčlověkem.
Henri Bergson
– jeho filozofie je nazývána „filozofie života“
– bytí považoval za univerzální proces, který je vyvoláván iracionální silou nazývanou „elán vital“
– veškeré bytí můžeme poznat jen intuicí
– rozum nezavrhuje, vše co existuje v prostoru je rozumem poznatelné, ale třeba čas se dá poznat jen intuicí.
V NOVOKANTOVSKÝCH ŠKOLÁCH znovu ožívá Kantova filozofie.
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz „Filosofie 19. století“ naleznete na bezuceni.cz
