SÓKRATÉS

SÓKRATÉS
(469 – 399 př. Kr.)

SÓKRATÉS nezanechal jediné dílo. Rozmanité zprávy jiných autorů (zejména Platóna) svědčí o tom, jak silným dojmem působil Sókratés, tento neurozený stárnoucí muž se svárlivou ženou (Xantypa). Na tržištích zapřádal řeč s obyčejnými občany Athén. Vytrvale kladl otázky, přiváděl partnery do rozporu s výchozími tvrzeními, otřásal běžnými názory lidí i názory tehdy módních filosofů – sofistů. Nepoučoval o vznešených pravdách, jen jim pomáhal jako dítěti rodit se z nás samotných na světlo světa. Proto svou metodu dialogu zval porodní (po babském řemesle své matky).
Sókratés uvažoval v dialogu s druhými lidmi například nad tím, co je dobro, spravedlnost. Vycházel z příkladů dobra či spravedlnosti a vylučoval nepodstatné znaky při jejich porovnání. Postupným postižením podstatných rysů tak vytvářel definici různých pojmů.

Věnoval se zejména morálním otázkám každodenního života svých spoluobčanů. Od těchto otázek došel až k teoretickým otázkám mravnosti, k etice. V tomto okruhu úvah nabyl značné proslulosti, takže když se jeden z jeho přátel tázal delfské věštírny, kdo je ze všech lidí nejmoudřejší, jmenovala prý věštírna právě Sókrata. Sókratés prý zprvu věštbě nevěřil a začal hledat člověka moudřejšího než on sám. Sókratés posuzoval moudrost lidí podle schopnosti pojmové přesnosti. Záhy tak začal věřit v pravdivost onoho delfského výroku o jeho moudrosti. Ale tento výrok vyložil si tak, že on sám je moudřejší než druzí jedině tím, že si uvědomuje své nedostatečné znalosti a zejména schopnost vykonávat mnohé praktické práce.

Vím, že nic nevím!

Sókratés razil pojem „milující moudrost = filosofos“. Podle jeho mínění je moudrým jedině Bůh: „jedině Boha sluší nezývati moudrým, kdežto i nejlepšího člověka pouze přítelem moudrosti, filosofem“. V poznání sebe viděl pravé duševní vzdělání.

Vrcholným cílem jeho etických snah je dosažení blaženosti, předpokladem které je Sókratovi ctnost.

Daimonion = vnitřní varovný hlas, varovné svědomí v člověku.

Právě důrazem na své daimonion, toto zvláštní svědomí člověka, člověkův vnitřní hlas, který ani ne tak říká, co člověk dělat má, jako spíše zakazuje, co člověk dělat nemá, se dostal do konfliktu s tehdejším státním náboženstvím, neuznávajícím možnost mravního rozhodování individua, nýbrž hlásajícím podřízení se veřejným příkazům. Stejně tak i jeho pojetí jediné božské bytosti bylo s tehdejším náboženstvím. Po Peloponéské válce byla vznesena proti Sókratovi obžaloba: Je vinen, že nevěří v Bohy, v které věří obec, je vinen, že kazí mládež. Důvodů bylo víc. Sókratés vystupoval proti losování do státní úřadů. Tím ovšem podkopával základní principy tehdejší demokracie. Tvrdil, že každý rozumný člověk si např. pro plavbu dobrého kormidelníka vybírá, a nelosuje o něm.

Malou většinou hlasů byl prý odsouzen, že je vinen. Podle zákonů měl si navrhnout trest, a to malý trest. Sókratés se však vinen necítil. Přecenil sílu své řeči a byl odsouzen k trestu smrti. Nebylo těžké naplánovat Sókratův útěk z vězení. Sókratés se však nenechal nikým přemluvit. Po návratu lodi z Délu vypil pohár bolehlavu a zemřel, věře v nesmrtelnost lidské duše, či možnost posmrtného života, totiž s myšlenkou, že je otázkou, kdo si zvolil lepší úděl, zda on, který jde na smrt, či jeho přátelé, jedoucí dále do života.