RACIONALISMUS

RACIONALISMUS
První skupina je označována za racionalisty. Racionalisté tvrdí, že poznání vyrůstá z racionálního myšlení, které je zárukou jeho platnosti / v jistém smyslu pravdivosti /. Lidský rozum je totiž apriori / před zkušeností / vybaven pojmy, logickými strukturami atp./, o kterých nelze pochybovat a podle nichž je poznávací proces řízen. Jako nejširší příklad lze uvést systém Platónův – člověk se narodí s poznatky, jimiž je duše ze světa idejí vybavena. K chybám v procesu poznání dochází vinou smyslů, které jsou i pro racionalisty nezbytné.
René Descartes / 1596 – 1650 /
Prototypem racionalisty ve vědě i filosofii v 17. století je možno označit René Descarta, geniálního filosofa, matematika a fyzika své doby, údajného účastníka bitvy na Bílé hoře, přítele Komenského, milovníka samoty, ticha a tepla. Descartes hledá absolutně nezpochybnitelné východisko pro budování své filosfie i vědy. Nalézá jej tak, že pochybuje o všem, co považoval on i ostatní za pravdivé a samozřejmé. Jediné, o čem nemohu pochybovat, je to, že pochybuji – myslím. Z toho vyplývá slavné Descartovo východisko pro filosofii i vědu „ myslím, tedy jsem.“ Já existuji, jsem bytostí racionální. Další otázku, kterou je nutno si položit, je otázka : O čem myslím, přemýšlím ? Descartes odpovídá, že předmětem mého přemýšlení, poznávání jsou ideje, tedy to, čím je naplněn můj rozum. Nemůže to být nějaký vnější svět, jeho existenci jsem nedokázal, dokázal jsem pouze existenci sebe jako bytosti racionální, svého rozumu, ne těla a tělesného světa. Jakými ideami / čili tím, co poznávám / je naplněn můj rozum ? Jednak jsou to vrozené ideje, absolutní pravdy, jimiž popsal bůh můj rozum v momentu mého stvoření – ty jsou absolutně pravdivé, protože bůh je bytostí pravdivou a nemůže mě obelhat. Mezi nimi vévodí idea boha a idea hmoty – to je důkaz toho, že bůh i hmotný svět /tedy i mé tělo / existují. Dále je můj rozum naplněn idejemi předmětů vnějšího světa / existence objektivního světa i předmětů v něm je dokázána skrze ideu hmoty jako ideje vrozené, od boha dané, čili pravdivé /.
Descartes z toho vyvozuje, že předměty vnějšího světa existují, nemohu je však poznávat přímo, jen skrze ideje, které jsou jejich promítnutím pomocí lidských smyslů do lidské duše. Vztah mezi ideou určité věci a touto věcí je však díky zprostředkování smysly problematický. Poslední ideou, dle autorky textu tou nejvěrohodnější, nejsilnější a nejpravdivější, je idea sebe sama jako bytosti racionální. A tak se stávají předmětem, kterým se zabývají přírodní vědy, předměty a vztahy vnějšího světa. Ty mám však zprostředkovány pro proces poznání idejemi těchto předmětů. Přesto však Descartes nepochybuje o tom, že vědecké poznatky platí / snad možná pro hmotný, rozprostraněný svět /. Závěrem je nutno upozornit na to, že Descartes jako autor myšlenky o tom, že poznáváme ideje / obsahy své duše, vědomí, rozumu…/, přinesl velké znepokojení do duše člověka, včetně úvah o tom, jaký je objektivní svět a sekundárně zda vůbec existuje. Vždyť jeho garancí je pouze bůh. Ten je však přijatelný pro člověka v boha věřícího. Kde nalézt odpověď pro ty ostatní ???
Baruch Spinoza / 1632 – 1677 /
Jan Baruch Spinoza, údajně nejtižší, nejskromnější a nejskrytější hlasatel svých myšlenek v období raného novověku, za něž byl nejen exkomunikován z židovské obce, ale odsuzován svými současníky i četnými následníky, a to nezávisle na vyznání či bezvěrectví. Spinoza začal filosofovat jako kartesián / dokonce je charakterizován jako kartesiánštější jako sám Descartes /, promýšlel jej však z pohledu judaistického. Veškerá jeho filosofie je vystavěna na Descartově definici substance, kterou aplikoval přísněji než samotný Descartes. Substancí se myslí to, co je samo o sobě a je chápáno ze sebe sama, Spinoza z toho vyvozuje dále její vlastnosti – je dokonalá, jediná, univerzální , nekonečná. Závěrem lze říct, že substance je vším – přírodou / rozprostraněnými tělesy /, myslícími bytostmi, ale i klasicky pojímaným bohem. Tak se do dějin filosofie novým způsobem dostává pozice tzv.panteismu