S Platónovým učením o existenci dvou světů těsně souvisí jeho učení o duši

S Platónovým učením o existenci dvou světů těsně souvisí jeho učení o duši, které se protíná s autorovou gnoseologií / teorií poznání/. V uvedené vizi jeskyně bylo naznačeno, že Platón nalézá podstatu člověka v jeho duši a tělo považuje za málo významné a nepodstatné. Proto se budou následující řádky odvíjet od lidské duše. Platón v dialogu Faidros, opět pomocí příměru, uvádí, že duše před svým prvním vtělením do lidského těla existují ve společnosti bohů v blízkosti světa idejí. Mají možnost tento svět poznat téměř tak, jako samotní bohové. Ovšem ne všechny duše jsou k tomuto poznávání racionálních podstat uzpůsobeny . Každá duše, lidská i božská, je složena ze tří vrstev – vrstvy racionální, vrstvy vyšších citů s emocialitou a vrstvy pudů a vášní. U lidských duší vždy převažuje jedna ze složek, podle toho duše poznávají svět idejí – ty s dominancí racionální poznají největší část říše idejí, emocionální část menší a pudové téměř nic. Některé z duší vinou trvalého či přechodného /u racionálních duší/ převážení složkou pudovou se vtělí do lidského těla a krátkou dobu jsou v něm uvězněny. Po určitém, každému člověku vymezeném, čase duše vystupuje z těla a očekává příležitost k dalšímu vtělení / není již nutné vtělení do člověka, v úvahu přichází i těla zvířecí/. Meziobdobí je vyplněno existencí buď v jakémsi ráji či v převýchovném místě, a to dle toho, jakým životem ta která duše v předešlém těle žila – zda upřednostňovala slávu a bohatství, nespravedlnost, nenávist či žila spravedlivě, ctnostně a pěstovala hodnoty duchovní. Některé z těch duší, které se vtělily do těla filosofa, již nemusí trpět dalšími vtěleními a navracejí se zpět mezi bohy a zde v procesu nepřetržitého poznávání světa idejí slastně tráví svou věčnost. Zajisté zde pobývá i duše Platónova.
Platónova vize o vtělování a převtělování duší zároveň představuje i Platónovu teorii poznání. Lidská duše k poznání využívá lidské smysly, ty ji však vedou pouze k poznání světa smyslového – tedy toho, který již byl již identifikován jako svět stínů, nedokonalých odrazů na zadní stěně jeskyně. Tohoto poznání, které člověk následně využívá v pozemském světě, si Platón pramálo cení. Pravým poznáním je mu pouze poznání racionální, které je rozvzpomínáním se duše na svět idejí, v jehož blízkosti duše trávila svůj čas před prvním vtělením. Je zřejmé, že ne každá duše je schopna onoho rozvzpomínání. Pouze ta, jejíž dominantní složkou je rozum, tedy ta, která uzřela ze světa idejí poměrně velkou část, je předurčena k odhalení té jediné pravdy. Je to duše nám již známá, duše, která opouští klid a jistotu jeskyně, překoná bolest a popatří svým rozumem svět idejí. Uvedená duše tak i během pozemského života pomyslně opouští svět svého těla a navrací se ke kořenům – pravdě o dvou světech i o sobě samé. Je to duše filosofova, duše Platónova, která se snaží i čtenáře tohoto textu vyvést z jeskyně jeho každodenního života bez znepokojivých otázek, zpochybňujících to, co považuje za nezpochybnitelné a neotřesitelné.
Závěrečná část malého nahlédnutí do dějin kolébky evropského myšlení – antiky- bude věnována posledním konstruktivním oddílům antické / v tomto případě řecké i římské / filosofie.