Seneca

Zemře-li někdo blízký – to samo o sobě ne ní ani dobré ani zlé. Prostě se to stalo nutně. Jako dobré nebo zlé to považujeme my svým postojem k tomu. Ale jaký smysl má, trápit se nad něčím, co se stalo nutně? To nemůžeme změnit. Považujeme-li to za zlo, tak se tím trápíme. Ale proč? Protože jsme nepochopili, že s tím nemůžeme nic udělat, že je to nutná, nezvratná událost. Je to tedy zbytečné, marné – něco, co zvyšuje utrpení, protože tomu nerozumíme. Jediné, na čem záleží, je život v souladu s logem (řádem). Jediné na čem záleží, je život v souladu s tím, co je nutné. Moudrý člověk chápe, že to tak musí být, žije s tím. Dokonce je lhostejné, jestli umřeme nebo ne, na tom nezáleží. Jestli to pochopím, dosáhnu stavu ataraxiá = vnitřní mír, vyrovnanost. Ataraxiá je důsledkem afoné (= lhostejnost k tomu, co je lhostejné).

L. Seneca

milionář, k bohatství byl lhostejný, důležité je žít důstojně. Stoická filosofie nás vede k tomu, abychom se naučili rozlišovat to, co je skutečně podstatné a co jsou jen momentální stavy. Musíme nalézt to, co je opravdu důležité ve stoicismu – to obecné už ovládá někdo jiný a my se snažíme nalézt způsob života v tomto světě, který je nám dán.
Představa, která nás ovlivňuje do dnešní doby je ta, že svět je řízen logem. Otroci i svobodní občané jsou podrobeni nějaké moci, která je nad námi. Propas, která tu byla, se začíná překonávat – zde máme základ, kde můžeme mluvit o nějakých lidských právech.
Idea všelidskosti – všichni máme něco společného, jsme na tom stejně a to nejen jako jednotlivci, ale i jako státy, lidská seskupení. Stažení člověka do soukromého světa vede filosofii k tomu, že se spíš soustředí na nitro člověka; již se nezabývá řízením státu, soustřeďuje se pouze na jedince, hledá jeho vnitřní klid a mír.
Řecká filosofie (epikurejská a stoická) je velmi podobná asijským systémům – člověk už není součást obce, prožívá se jako jedinec ve světě.