IRACIONALISMUS

5. IRACIONALISMUS
Iracionalismus je součástí tendencí vývoje filosofie, která do svého centra postavila člověka, jehož vnitřní svět se stává významným předmětem filosofického zájmu. Jako iracionalismus jsou od 19. století označovány postoje či filosofické směry, které neuspokojuje jednoznačný a jednostranný způsob exploatace rozumu a které odmítají využívat pouze ty jeho dimenze, které objevila novověká věda. Iracionalismus staví proti možnosti rozumového poznání jiné, zejména duchovní, citové a jiné cesty poznání. Iracionalismus se odvíjí buď z pozice, která uznává poznatelnost světa, nikoliv však rozumem, nebo z pozice agnosticismu. K prvnímu typu iracionalismu patří i směry tzv. metafysického iracionalismu, které vycházejí z předpokladu, že podstatou světa je nějaký mimorozumový princip. Historicky nejvlivnějšími představiteli uvedeného racionalismu jsou němečtí filosofové Arthur Schopenhauer a Friedrich Nietzsche, kteří jsou též označováni jako voluntaristé.
Arthur Schopenhauer (1788-1860) považoval za základní životní princip pud, neukojitelnou trýzeň vůli. Toto východisko je výsledkem autorovy úvahy o existenci jakoby dvou světů – svět, jak se nám jeví (materiální svět) a svět jaký je (vše je ve své podstatě vůlí). Podstata světa v nás vyvolává nevytěsnitelnou potřebu stále něco chtít. Proto člověku, ale i všemu existujícímu, přináší neustálé utrpení a bolest. Člověk neustále něco chce, trápí se, když to nemá, trápí se i po získání předmětu své touhy, a to proto, že už to nechce (chce zase něco jiného). Utlumit trýzeň pocházející z vůle není tedy možné hromaděním nových předmětů. Je možné ji omezit pouze tím, že vrhnu celý svůj potenciál na uměleckou tvorbu, filosofii či žiji v askesi (téměř nic nepotřebuji, proto se trápím absencí nepatrného množství věcí). První možností pro omezení bolesti způsobené vůlí, je alternativa k orientaci na svět, jak se nám jeví – hmotný svět- je věnovat se umění ( architektuře, sochařství, literárnímu umění nebo hudbě – ta je jakoby nejméně závislá na onom iluzorním materiálním světě). Druhou variantou je nutnost omezit své potřeby, tedy i to, po čem neustále toužím a jehož absence ve mně vyvolává bolest a trýzeň. Čím méně toho potřebuji, tím je menší pole pro nenaplněné touhy a z nich vyplývající trýzeň. Třetí možností omezení bolesti je nutnost převzít na svá bedra bolest celého světa. Poté bude moje trýzeň, ve srovnání s jinými a jiných, pouhou bezvýznamnou bolestí.
Friedrich Nietzsche (1844-1900) se nechal Schopenhauerem inspirovat jen do určité míry. Jeho vůle je pozitivní silou, potřebuje se neustále něčeho zmocňovat, je vůlí k moci (z tohoto hlediska je agresivní a panovačná). Vůle si žádá, aby jí bylo vše dovoleno. To však není možné ve stávajícím řádu světa, proto je nutno přehodnotit všechny jeho základní hodnoty. Je potřeba prohlásit, že není pravdy, stará pravda (tu především přináší věda) je mrtvá, není morálky, stará křesťanská morálka je mrtvá (zrušili jsme ji tím, že jsme podle ní nežili), není boha, tradiční křesťanský bůh je mrtev (zabili jsme ho tím, že jsme v něho nevěřili). Je třeba zavést novou panskou morálku mimo dobro a zlo a stát se nadčlověkem, zříct se všeho, co ho brzdí, co ho činí slabochem. Tak skrze nadčlověka vůle překoná sama sebe a nedopustí, aby slabošsky zakrněla.