Kant

13. I. Kant – zakotvení etiky ve všeobecném – univerzálním, metafyzické postuláty, formulace kategorického imperativu, problém závaznosti mravního zákona, rozpor mezi univerzalitou a individualitou, etikou a realitou.

Kant

Základy metafyziky mravů
Kritika praktického rozumu
Vliv v oblasti etiky měl na Kanta J. J. Rousseau. V oblasti filosofie ho z dogmatického spánku vytrhl D. Hume.
Roste sebeúcta, nejvyšší hodnotou tady na zemi je člověk. Cílem člověka je sám člověk.
Morální rovina: Proč máme konat dobro? Klasická odpověď: protože nám to uložila nějaká autorita (např. Bůh). Etika v období osvícenství dostává nový náboj.
Konání za odměnu (např. stará babička, která potřebuje pomoct v domácnosti, mi za každý den zaplatí 1000 Kč), to není ani etika ani morálka, ale pouhý bussines.
Osvícenci: dobro máme konat pro dobro samé. Podstatou morálky je lidské jednání (pravidla lidského jednání). Budeme se ptát, jak máme jednat. Co mohu vědět? Co musíme znát, abychom jednali dobře? V co můžeme doufat? V úspěch našeho jednání, že má naše jednání smysl.
Vazba mezi příčinou a následky, Kant chápal svět jako kauzální: v tomto světě není žádné místo pro lidskou svobodu. Člověk jako smyslová bytost je nepatrná součást vesmíru. Na druhé straně to, že je morální bytostí, může být víc než pouhou součástí materiálního systému, může být bytostí, která se řídí mravním zákonem, který poznáváme prostřednictvím svého rozumu.
„Vždy mě nejvíce uvádělo v úžas nebe nad hlavou a mravní zákon v nás.“ Kant.
Nejsme nuceni pouze fyzickými tlaky, ve světě determinací i prostřednictvím pudů, vášní. Kdybychom jednali podle pudů: mám hlad, sním co vidím. Kdybych dostal chuť na kolegovu svačinu, tak bych mu ji snědl. Ale já jsem bytost morální, proto mu svačinu nesním, protože vím, že to není dobré. Jsem bytostí dvou světů: materiálního a světa morálních hodnot. Svět morálních hodnot nemůžeme nijak dokázat, jenom předpokládat.