KANT x ARISTOTELES

KANT x ARISTOTELES
Aristoteles: motivem mravního jednání je blaženost, leží spíše v oblasti emociální, citové. Polis o které mluví Aristoteles je jednotná, sleduje jeden cíl: prosperita obce. To u Kanta není možné: člověk je bytost, která je nadána nedružnou družností. Neustále usilujeme o to, abych vystoupil z davu, abych byl individuum, jedinec. Vystupují zájmy jednotlivce. Kantův svět je světem dominance soukromých zájmů. Prospěch druhého nemůže být již pro mě zdrojem blaženosti jako u Aristotela. Kantova doba: když budu obchodník a budu prodávat auta (Mondeo), a druhý bude prodávat Oply. Čím víc prodá konkurent Oply, tím míň prodám já Mondea. Je to svět sporů, nemohu mít radost, blaženost z toho, když někdo prodá víc aut než já. Emoce jdou již mimo.
Morálka musí mít pravidla, která platí pro všechny. Jedno z morálních pravidel je, která bych prohlásil já: prodávat Oply je zvrhlost. Moje zájmy nejsou obecné, jsou soukromé. Není zde jednota obce, zdůvodnění musí být jinde než v mých zájmech. Musí se odhlížet od zájmů konkrétních subjektů. Morálka musí být, musí být sestavena z obecných zájmů.
Morální normy budou mít formální podobu, budou formální. Přikazují formu jednání, nepřikazují pocity. Máš, nemáš,… forma příkazu (imperativ). Morální formy mají formu imperativu. Příkazy jsou dvojího druhu: 1. pomoz Petrovi, on ti dá 1000 Kč. (pomohu proto, že dostanu odměnu, chcete-li dostat 1, musíte pilně studovat) – hypotetické imperativy, nemohou sloužit k popisu morálního jednání, ten popisuje kategorický imperativ 2. konej dobro pro dobro samo. Je to čistá forma povinování (povinnost). „Povinnost je chtění konání dobra“. Forma musí být univerzální, obecně platná, pravidlo, které platí pro všechny. Z toho se dá vyvodit: 1. jednej vždy tak, jako kdyby se maxima (silnější bere slabšímu) tvé vůle stala principem obecného zákonodárství. Kdyby platil takový zákon, tak by lidé nemohli spolu žít, došlo by k válce všech proti všem a pojem síly je velice relativní (každý je proti ostatním slabý). PRINCIP UNIVERZALIZACE, který je odvozen z kategorického imperativu.
Vrah pronásleduje mého přítele a chce ho zabít, můj přítel se skryl v mém domě, zloděj přijde a zeptá se, zda je ukrytý v mém domě. Lhát se nemá, musím odpovědět, že je. Vrah přijde a mého přítele zabije. Zde Kant udělal zřejmě nějakou chybu.
Morální normy jsou tedy univerzální a současně nám přikazují konat dobro pro dobro samo. Může nám kategorický imperativ přikázat někdo druhý? Žádná autorita nám to nemůže přikázat, protože dobro konám pro dobro samo. Odkud se tedy morální normy berou? Pravidlo stanovuje náš vlastní rozum, ne vnější autoritou, ukládáme si je sami na základě naší vlastnosti myslet.
2 + 2 = 4 všichni dospějeme ke stejnému výsledku, i když počítáme každý sám (subjektivně). Já sám jsem poznal, že se nemůže krást, lhát, zabíjet, svým vlastním rozhodnutím. Dospíváme však ke stejným výsledkům, i když k nim docházíme jako subjekty (subjektivně). Kant je přesvědčen, že jeho koncepce neplatí jenom pro lidi, ale pro jakékoliv jiné rozumné bytosti ve vesmíru. Jakýkoliv rozum kdekoliv ve vesmíru dospěje k tomu, že 2 + 2 = 4. Stejně tak i morální pravidla: nezabiješ, nepokradeš,…