Já – Matka a Já – otec

Já – Matka a Já – otec: otec je nezanedbatelný a potřebný. Naše identita se ověřuje ještě v druhém vztahu a jako kdyby získávala obecnější základ. Oba mě mají rádi, pečují o mě. Jsem milování hodná osoba. Identitu si buduji na dvou vztazích, ne pouze na jednom. Lásku si ověřuji ve více vztazích. Jestliže rodiče mají své dítě rádi (těší se na ně) a také tak o ně pečují, vytváří tak sebevědomí člověka takové, že si bude vážit sebe samo, bude mít rádo samo sebe (protože si ho vážili a milovali jeho rodiče). Nemůže navázat dobrý partnerský vztah někdo, kdo trpí komplexem méněcennosti,…
Naopak: nenávist dítěte – je rodičům a lidem na obtíž – negativní vztah k sobě samému. Výchova přikazující, podřizující se moci. Nejhorší je ale výchova ambivalentní. Matka a otec: oba realizují jiný výchovný model. Klasický je případ dětí z rozvedených rodin. Matka pomlouvá otce. Když dítě navštíví otce, kupuje dítěti drahé věci, aby si získal jeho přízeň a to se staví proti matce.
Otec má pro sociabilitu (schopnost navázat vztahy s jinými lidmi) významný vliv. Pozorování: dítě skákalo z ocelové konstrukce do náruče tatínka. Vylezl, vystavil se nebezpečí a skočil. Nic se mu však nestalo, protože tatínek byla jeho 100 % jistota.
2 skupiny opiček: 1. maminkám ponechány, 2. odloučeny od maminek. Nikdo si s nimi nesměl hrát (bez citového kontaktu). Pak vpustili do klece hračku. S maminkami se schovali za maminku a ta je zachránila – maminka je jistotou bezpečí – nic se mi nemůže stát, protože je tady maminka/tatínek. Po chvilce se nic neděje. Opičky vykoukli a pak se hned schovají. Tak toto nakouknutí prodlužují až nakonec hračku rozbijí. Druhé opičky utekli do rohu, otočili se k němu zády. A tím to skončilo, nikdy se na něj nepodívali. Díky rodičům jsme zkoumaví ke světu, jsme schopni abychom se podívali na to, jak to je. Nebojíme se všeho nového. Ukazuje se, že pokud chceme po dětech, aby mohli poznávat, musí mít dobré citové zázemí.
Primární a sekundární psychické potřeby. Hovoří se o primárních psychických potřebách. Pokud nejsou uspokojovány, trpíme a můžeme až zemřít. Pokud kojenec nemá uspokojovánu potřebu citové vazby, může i zemřít. Je to potřeba stimulace vnějšími podněty, která vede k aktivitě. Potřeba životní jistoty (bezpečné citové vztahy: platné pro děti stejně jako pro dospělé. Lidé osamělí – zhoršuje se jejich imunitní funkce – jsou častěji nemocní. Když se snižuje obranyschopnost, můžeme onemocnět i nejzávažnějšími chorobami jako je třeba rakovina). Potřeba identity (kdo jsem já: to zjišťuji ve vztahu k druhému člověku). Životní perspektiva, potřeba smysluplného světa. Např. matka, které vysílají chaotické signály: dítě není schopno identifikovat její chování, žije v neustálé nejistotě. Chování není vypočitatelné, to vytváří u dítěte velmi silný stres.
Proč cítíme jako závazné určité morální hodnoty? V dětství se v nás (na základě prožitků) vytvořuje jakýsi citový vztah k druhým lidem. Tento citový vztah je svědomí. Není to vrozená záležitost, ale věc, která se utváří. Proto jsou rodiče tak důležití.