Aristoteles zkoumá svět

– Aristoteles zkoumá svět jak se nám zdá, tedy smyslový svět a snaží se z toho vyvodit určité poznání (narozdíl od Platona). Tento empirický pohled na člověk nás upozorňuje na to, že člověk je tvor společenský (Zoon politikon). Ve své přirozenosti chce žít s druhými lidmi.
– rozpor: v první definici jsme člověka definovali jako individuum a nyní jako tvora společenského. Člověk jako rozporná bytost je jedincem a současně součástí společnosti. Důvod, proč vzniká společenství – jak my individua můžeme vytvořit něco společného – lidé jsou činní, spolupracují, obec je spolupráce lidí. Spolupráce je praktická potřeba. Existují praktické činnosti (ševci, zemědělci, kuchaři,…), které vykonávají otroci. Celý systém otrokářství je založen na tom, že jsou otroci otroky ze své přirozenosti. Tím Aristoteles ospravedlňuje otrokářský systém. Otrokářský systém je přirozený. Otroku je přirozená vlastní fyzická činnost, otrok se pohybuje mezi dvěma dušemi, fyzickou a smyslovou. Otrok není člověk (fyzická práce je něco otrockého, tzn. odpovídá nižší vrstvě).
– Kdyby Aristoteles definoval přirozenost člověka jako jednotu tří duševních stránek, pak by i fyzická činnost byla činností lidskou a tím by byli otroci lidmi. Pak by se s nimi muselo zacházet jako s lidmi. Jako se sobě rovnými.
– Aristokraté (Platon, Aristoteles) považují fyzickou práci za něco nižšího, a to přechází do evropské společnosti a trvá (Francouzská revoluce apod. – nadřazenost duševní nad fyzickou apod.)
– druhý význam v ekonomické krizi: rozděluje na svět duševní a materiální (ten je méně hodnotný); ekologická krize.
– jaká činnost odpovídá činnému Zoon politikon? Předmětná činnost (činnost, která odpovídá obci – správa, řízení, politická činnost). Člověk, který se věnuje politice (je to činnost, která odpovídá přirozenosti člověka), také dosáhne blaženosti. Ovšem dle nižšího stupně.
– oba dva jsou přirozené způsoby lidského života, filosofie však vyšší. To, že je člověk definován dvěma způsoby se rozpor řeší činností.
– obec je proces – jednání lidí určeno zákony, pokud jsou dobré, zajišťují stabilitu v obci, mír, blahobyt; morální je, abychom se jimi řídili. Obec je společenství svobodných mužů, jen ti jsou lidé, neboť mají stejnou podstatu, tak jsou si rovni. Je to rovnost vznešená (aristokraté). Je pro ně dobré žít ve společenství.
– rodí se člověk s tím, že je dobré jednat dle zákonů? Aristoteles říká, že je to dáno empiricky, dle zkušeností. Tzn. že vlastností člověka se dají ovlivnit společností, ve které vyrůstá. Člověk se nerodí ani dobrý ani zlý, rodí se se schopností komunikovat, záleží na výchově. Narozdíl od Platona, kde dobro je dáno.
– etika může vytvářet obecná pravidla, ale nemůže vytvářet podrobné návody, jak v které situaci jednat. Každá situace je jedinečná, konkrétní → může vytvářet jen obecná pravidla. Jak jednat závisí na naší tvořivosti.