Fromm jde dále

Fromm jde dále. To co si člověk přeje není pouze výsledkem jeho přirozenosti, ale interakce toho, co je nám přirozeně vlastní, ale i toho jak jsme byli vychování (má historické kořeny). Chtění není přirozené, ale vytvořené. Současně to znamená, že naše svědomí nám není vrozeno (je výsledkem výchovy). Je založeno na souladu člověka se sebou samým jako tvořivé bytosti, ale i se společností (s ostatními lidmi). Člověk je nejvyšší hodnotou a nejvyšším kritériem, mírou všech hodnot. Dobro je to, co prospívá růstu člověka jeho schopnosti tvořit.

E. Fromm
pokračování

Fromm z koncepce člověka odmítá Freudovu biologizaci lidské podstaty, nesouhlasí s jeho teoriemi.
Důkazy proč věřit spíše Frommovi:
když budu mluvit o pudu destrukce (proč existují války ve společnosti). Můžeme vzpomenout na Rousseaua: vojáci proti sobě vůbec nic nemají, neznají se a do války jsou z donucení. Pokud mluvíme o nějakém pudu (energetický program, který je do nás vložen), pak mluvíme o něčem, co je programováno tak, aby mohl druh přežil o ničem jiném. Nechápe člověka jako společenského tvora, jako jedince. Z hlediska principu slasti lze toužit po sexu, ale stejně vášnivě člověk tíhne k jiným věcem než je druhé pohlaví. Byl vytvořen experiment, kdy všechna tabu byla odbourána – nic z toho však nevedlo k odbourání negativních prvků ve spolužití dvou lidí (hippís).
Freudova teorie Nadjá – Freud neanalyzoval člověka vůbec, ale člověka 19. století s typem svědomí autoritářství.
Otázka společenského a individuálního charakteru:
v pozadí nám zůstávalo, že když mluvíme o charakteru člověk, mluvíme o charakteru v určité době, kultuře, systému. Freud ukázal, jak se vnější hlas autority stává vnitřním hlasem svědomí. Není to pouze hlas biologický, ale jakékoliv autority. Není to pouze vztah mě a rodičů, ale i vychovatelů, představeného v zaměstnání. Když si to uvědomím, že tento proces probíhá ve všech rozmanitých prostředí. Jsou tato prostředí shodná? Nebo rozdílná? Politický charakter výkonu moci má vždy určité rysy. Společnost můžeme charakterizovat jako určitou hierarchii, podobnou pyramidě. Na vrcholu stojí „filosof král“. Společnost 19. století má stejný typ distribuce moci. Moc má elita, jedinec, který poroučí těm ostatním Všechna tato prostředí mají stejný charakter, daný společenským systémem. Takto vypadá společnost, ale takto vypadá i rodina. Na vrcholu stojí císař, v rodině patriarcha (otec). Rodina je silným autoritativním modelem. Lidé vyrůstající v takovéto společnosti – dostává se jim stejné skutečnosti, budou mít podobný charakterový rys – a to autoritářství. Nebo můžeme provést úvahu Fromma: aby společnost fungovala, musí být její základní charakter a rysy individuí ve shodě. V zájmu každého společenského systému je, aby naučil lidi dělat dobrovolně to, co dělat musejí (aby to chtěli dělat).