David Hume

David Hume
(1711 – 1776)

Byl velice zvláštním filosofem, jediný filosof, který nevypadá jako filosof. Nebyl asketický, vysoký ani hubený. Byl malý a zavalitý. Jeho popularita a závažnost v dějinách filosofie je velmi velká. Narodil se v rodině skotského šlechtice, byl Skot, Angličan. Sám o sobě říkal, že je skeptik (není skeptik metodický, ale finální skeptik. Tzn. výsledkem jeho filosofie je skepse) a agnostik. Cesta Huma k filosofii byla velice časná. Sám Hume chce v 16ti letech hovořit jako filosof, v 17ti letech začal studovat z praktických důvodů práva. Nechtěl se podřídit této době ani žádné autoritě. V této době těžce onemocněl. Při životě ho udrželo jedině to, že dodržoval železnou sebekázeň a prováděl filosofické sebereflexe. Napsal Traktát o lidské povaze (ve 23 letech), toto dílo nemělo žádný ohlas. Je to první práce, která zpochybňuje existenci lidského ducha jako něco specifického pro člověka.

Eseje o morálce
Dialog o přirozeném náboženství.

Sám se považoval za osvícence. Část svého života žil ve Francii, kde se stal díky své filosofii chodící legendou. Znal se s Voltairem, se kterým se nepohodl. Spřátelil se s J.J. Roussem, kterého pozval Hume k sobě do Anglie, ale také se nepohodli. Ve Francii byl velmi oblíben u žen, i když jeho postava tomu neodpovídala. „Ženy nepatří k nezbytným životním potřebám.“

Osvícenec či gnoseolog? Sám se považoval za osvícence. Ve svých knihách uvažuje kromě gnoseologie o tom, zda filosofie má být psána jazykem, který bude stejný jako jazyk lidový nebo zcela odlišným, odborným filosofickým jazykem. Důležité je to, aby byla psána filosofie srozumitelným jazykem, tak aby byla srozumitelná všem lidem. Jedině tak může filosofie osvítit neosvícené rozumy (lidi). To je osvícenský moment v jeho filosofii. Základem osvícenství je: můj osvícený rozum osvítí neosvícené rozumy a ty se stanou rozumy osvícenými. Jeho spisy jsou čtivé.

Svou skepsi zaměřuje Hume trojím směrem:
1. proti dosavadnímu založení vědy na představě kauzality jako nutného a objektivního vztahu
2. proti dosavadnímu založení metafyziky na představě substance a na předpokladu objektivní existence světa
3. proti různým formám pozitivního náboženství opírajícím se o empiricky neprůkazné představy.