Odkud jsou dojmy? Co zkoumá lidský rozum

Odkud jsou dojmy?

Dojmy mám ze zkušenosti. Je empirik. Jsou dojmy pravdivé? Jsou adekvátní objektivní realitě (čili zda jsou pravdivé). Odpověď: dojmy vůbec nemusí být pravdivé. Člověk nemůže odhalit, jestli opravdu existuje vnější svět, zda existuje objektivní jablko. Na otázku, zda opravdu existuje objektivní jablko nezávisle na subjektu odpoví: nevím a nemohu vědět. Je smyslové poznání (dojmy) ekvivalentní zápisu v mém subjektu? Asi ne. Já nevím, zda existuje vnější svět. Pravdivostní hodnota výsledku smyslového poznání = 0. Pravdivostní hodnota racionálního poznání = pravdivostní hodnotě smyslového poznání, tedy = také nule. Smyslové poznání nevede k pravdě. Pravdivostní hodnota všeho lidského poznání = 0.

Co zkoumá lidský rozum

Řekli jsme, že zkoumá ideje a dojmy. Co tedy rozum dělá? Buď rozlišuje skutečnost (skutečnost mohu poznávat jen skrze dojmy), skutečnost je nám dána v dojmech. Když ale nevím odkud dojmy pocházejí, pak P(h) = 0. Ještě mohu zkoumat vztahy mezi idejemi. P (h) zkoumání vztahu mezi idejemi = vždy pravda, poněvadž vztahy jsou prázdné. Všechna tvrzení o trojúhelníku jsou pravdivá, protože nepotřebujeme, aby existovali nějaké reálné trojúhelníky. Je jedno, zda ideje skutečně existují, zkoumá se pouze prázdný vztah idejí (idea sama zde není důležitá, důležitý je vztah). Jediné pravdivé poznání je zkoumání vztahu mezi idejemi. Počítáme zde vědy (geometrii, algebru a aritmetiku).
Jak rozum pracuje? Senzací a reflexí se náš subjekt popisuje dojmy nebo idejemi, které vnímáme po celcích. Ale všechno jsou to jakési atomy. Rozum sdružuje „atomární“, individuální dojmy, ale spíše ideje. Rozum nějakým způsobem dává ideje dohromady, do nějakých celků. Podle čeho ideje sdružujeme? Ideje se sdružují do celků podle asociačních zákonů:

1. shoda místa a času – potkám člověka s jiným člověkem a když ho potkám znovu, vzpomenu si na to kde a s kým jsem ho viděl.
2. zákon kontrastu – např. bílá barva mi asociuje černou
3. zákon kauzality – příčina mně asociuje následek.

Mám tyto zákony vrozené apriori? Ne. Ze smyslové zkušenosti? Ne. Je to zvyk.
Existuje kauzalita nebo ne? Ve vnějším světě ne, poněvadž o tomto světě nic nevím. Existuje kauzalita ve vztazích dojmů a idejí? Ne. Kauzální vztah je nesmysl, je to zvyk našeho vědomí klást za sebou určité dojmy.

Kauzalita bývá běžně chápána jako nutné spojení nějaké příčiny s nějakým účinkem. Co nás vede k tomu, že příčinná spojitost je nutnou spojitostí? „Rozum ani tím nejpečlivějším pátráním a zkoumáním není s to najít účinek v domnělé příčině. Účinek je totiž něco jiného než příčina, nemůže tedy v ní být nalezen.“
Empirickým rodokmenem se může prokázat jen časová následnost, nikoli kauzalita.
Stálé opakování jistých spojitostí nás vede k tomu, že jsme si zvykli očekávat, že po určitém faktu či ději bude následovat nějaký jiný fakt či děj. Tato pravidelnost však nezakládá nějakou bezvyjímečnost, nýbrž jen pravděpodobnost a proto také usuzování, že něco bude po něčem následovat, je aktem víry a ne vědění.