Člověk poznává pouze ideje a tyto ideje nemohou být reprezentovány obecnými pojmy

Člověk poznává pouze ideje a tyto ideje nemohou být reprezentovány obecnými pojmy. Všechny ideje, které poznávám jsou konkrétní a jedinečné (konkrétní matka, konkrétní pes…).
Podle Locka člověk poznává jednotlivé ideje a ty pak skládá do celků. Člověk podle Berkeleyho vnímá po celcích. Člověk neskládá jednotlivé ideje do celku. Člověk poznává po celcích.
Dále Locka kritizuje za rozdělení kvalit na primární a sekundární. Berkeley říká, že žádné primární kvality nejsou, jsou jen kvality sekundární. Primární kvality jsou ve stejné míře subjektivní jako kvality sekundární. Obojí jsou nerozlučně spojeny a nemohou být od sebe ani v myšlenkách odděleny (obé existují jen v naší mysli). Např. tuhost nějakého tělesa poznám při hmatovém doteku, při němž pociťuji odpor – tedy o primární kvalitě se něco dovíme zase jen prostřednictvím subjektivních kvalit sekundárních. Jsou tedy jen kvality sekundární. Všechny vlastnosti dává předmětu svého vnímání v procesu poznání člověk. Dává mu i bytí? Bytí není vlastnost.

Existuje-li barva nebo tvar, znamená to, že jsou vnímány zrakem nebo hmatem, existuje-li zvuk je slyšen, existuje-li vůně je vnímána čichem. A to, čemu říkáme tělesa, věci, to jsou jen kombinace našich počitků, kolekce našich idejí. Odtud ESSE EST PERCIPI – „být znamená býti vnímán“.

Zde se objevuje první potíž: kdykoli přestávám vnímat (zavřu oči), přestává věc existovat. Kdykoli zase oči otevřu, její přerušená existence se obnoví, věc vznikne znovu. Za další: integrita věcí: vnímá-li deset lidí předmět, znamená to snad, že existuje deset těchto předmětů?
Největší problémem jsou zde solipsistické důsledky (SOLUS – jediný, IPSE – sám, odtud solipsismus ), které plynou z věty „Být znamená býti vnímán.“ Jsou-li věci jen kombinací mých počitků, je tedy celý svět pouze mou představou a reálně existuji jen já sám. To je zřejmý nesmysl. Stůl v mé pracovně existuje tehdy, když ho vnímám, a nebo ve vzpomínce (vybavuji si stůl v mé pracovně ve vzpomínce), anebo když stůl vnímá duch jiného člověka, či duch poslední instance – Boha.
Berkeley říká: „…může existovat nějaký jiný duch, který vnímá předměty, i když je nevnímáme my. Pokud nějaký předmět nevnímá žádný člověk, pak Bůh mu zaručuje jeho existenci tím, že ho vnímá. Boží vjemy jsou nepřetržité a všem věcem propůjčují trvalost i integritu nezávisle na tom, zda je kdo z lidí vnímá či ne.“