Filozofie dějin – jestli se dějiny vůbec dějí, zda je v nich skrytý smysl

Filozofie dějin – jestli se dějiny vůbec dějí, zda je v nich skrytý smysl. N. se dostává k formulaci názoru, že i dějiny jsou takovým střetem mezi dvěma typy přístupu ke světu (teoretický a tragický)
o Tragické vidění světa – není spojováno s určitou etapou vývoje
– vzniklo v předklasickém Řecku, které reflektovalo a stálo ve vidění světa na mýtech ( hlavně titánských a dionýských )
– východiskem je Homér a následně klasika řecké tragédie – stojí na homérských námětech, je univerzálně lidská – ztvárnění lidství jak lidství
– původní chápání řeckého světa (celku světa) nebylo veselé a půvabné, ale tragické (osudovost, síly, kterým není člověk schopen čelit); je pravdivé

o Teoretické vidění světa – teorie – povrchní záležitost, která je lživá, snaží se nabídnout levný optimismus
– teorie se snaží vybudovat to, že věda dokáže vyřešit všechny nedostatky
– kritika racionality osvícenského rozumu i pozitivistického ducha (myšlenka pokroku ve smyslu technologie)
– N. inspirován Darwinem (nabízí pohled na přírodu jako na neutuchající boj – naturalistický pohled, příroda je nelítostná )
– systematický výklad světa, ale zjednodušený a levně optimistický

Podle N. je to vina Sokrata = symbol úpadku Evropy („tam začal konec Evropy“). Vliv obratu k racionalismu se podle něj promítá do současnosti, Sokratovský ideál učence je stále považován za základ civilizace. N. se vyjadřuje ke své současnosti – doba, kdy se něco klíčového odehrává; začíná procitat Dionýský prvek, teoreticky založená civilizace projde otřesem a dojde k výrazné proměně hodnot, znovu se objeví původní východiska – vědu vystřídá moudrost (ta pohlíží na svět nepohnutě) – člověk přijímá věci jaké jsou

N. se snaží upozornit, že základy evropské civilizace jsou velice chatrné a samotnou civilizaci poškozují. Civilizace novelizuje – násilí měšťáka na jedincích, vede k teroru davu.

• Řecký stát – hodnocení státního uspořádání , obhajuje otrokářství (- bez otroctví by nebylo kultury, patří k její podstatě), průmyslová většina má za úkol umožňovat kulturu, ale nereprezentuje ji

Nietzsche je kritický myslitel, odmítá fráze o lidské důstojnosti, důstojnosti práce = projev, že otroci ovládli soudobou civilizaci.
Staří Řekové taková hesla nepotřebovali, věděli, že práce je hanba, tím dokázali vytvořit autentickou a pravou kulturu; zásadní chybou v historii je platonismus.

2. fáze pozitivistická
– N. je rozčarován Wagnerovou a Schopenhauerovou původní interpretací
– provádí sebekritiku, pokouší se oblasti, kterou považoval za nepřijatelnou porozumět (začíná studovat racionalitu, podrobovat analýze)
– mluví o tom, že umění není tím, co může pomoci jinak než jakási chvilková úleva, obrací pozornost k vědě – ta neposkytuje únik, ale je cenná, protože nabízí pravdu, aby tato věda fungovala, je vyžadováno, aby myslitel byl svobodný duch; zásadně uvažoval o dogmatech
– kritizuje spekulativní metafyziku a křesťanství

Metafyzika – předstírá pravdivost světa (svět se musí zažít); není jisté zda je takovéto poznání potřebné – věda je oproti metafyzice cennější, nabízí malé pravdy, ale dobře prověřené (nezní tak dobře, ale je ověřenější).