Na základě prožívání rozumíme, rozumíme sami sobě

Čas vnímáme subjektivně akorát si to neuvědomujeme, protože jsme obklopeni hodinami.
Pocit časovosti = nepříjemná situace – čas se táhne
= příjemná situace – čas rychle uteče

Na základě prožívání rozumíme, rozumíme sami sobě (sami sebe vidíme, slyšíme). Rozumíme sobě na základě prožívání rozumíme i ostatním. D. je přesvědčen, že díky tomu jsme schopni intuitivně prožít situaci někoho jiného. Proto historik je schopen pochopit (vnitřně) historické osobnosti, je schopen vcítit se do jejich prožitků a pochopit jejich motivace zevnitř.
Nás zajímá pravá motivace – chtění, vůle, rozumění. Můžeme prožít osobnost nebo historickou epochu podaří-li se nám znovu nalézt sebe v tom druhém (nalézt JÁ v TY). Splývá tak objekt a předmět poznání.

INTUICE je nezprostředkované poznání, je to jednota subjektu a objektu = jednota poznávajícího a poznávaného. D. doporučuje používat metodu porozumění založené na spoluprožívání, což vyžaduje pocit sounáležitosti a celkem, který chceme uchopit (ať osobnost či hist. epochu). Vyžaduje to tvořivou představivost. (některé filozofy máme raději a některé méně, když se je pak učím, ponořuji se do nich více a chápu jejich postoj ačkoliv je třeba kritický. Pociťujeme jistou míru sympatií).

– objevováním sebe v tom druhém uskutečňujeme identitu a fantazie, tvořivá imaginace nám pomáhá překonávat velké časové vzdálenosti a mezery ve zdrojích, které jsou někdy přesné jindy méně.
– D. říká, že už jsme dopředu předpřipraveni tím, že už něco víme o tom člověku, či o té epoše.
– tímto způsobem si své poznání rozvíjíme a rozšiřujeme
– tuto imaginaci však zvládne geniální vědec, jeho imaginace se projeví v jeho práci, která je spíše uměním
– tvořivá vědecká práce se podobá spíše umění (u nás srovnával Emanuel Rádl vědu s poezií). Výsledky vědecké práce jsou dobově přechodné, jsou střídány jinými výsledky; důležitá je vlastní práce.

D. říká, že toto porozumění je něco jiného než rozumové chápání, nedá se redukovat na rozum, racionalitu. Osobnost nelze pochopit s okolností – hist. události a osobnosti jsou naprosto neopakovatelné, ryze originální a nelze je vysvětlovat ze společenské konstelace = je to přesně opačný názor než jaký reprezentuje marxistický přístup, který říká, že hist. osobnost je produktem hist. konstelace. Situace ve společnosti si žádá řešení určitých problémů a tím pádem se dříve či později objeví někdo, kdo ty problémy začne řešit. To jak je bude řešit se odvíjí od jeho osobní charakteristiky. Hist. osobnost svou reakcí na řešení problému reflektuje svou dobu. Podle marxismu nechce chápat Napoleona jako člověka, který plní hist. úkoly, ale jako člověka, který vytváří historické úkoly, historii.

Kvůli podstatě svého myšlení odmítá úvahy o pokroku ve společnosti. D by řekl, že vynálezci jsou jako básníci – objeví něco a pokrok se někam posune.
Pozitivismus však říká, že je to reakce na potřeby té doby. Vynálezce se objeví, aby řešil určitou věc, právě když si to ta doba žádá. Proto se také objevují podobné vynálezy ve stejné době, ale na různých místech.