HERMENEUTIKA

HERMENEUTIKA = pokus o odhalování skrytého smyslu či pravého smyslu za jevovou formou. Je to typický přístup, který používá středověk, když operuje se staršími autoritami.
Např.: je třeba si uvědomit, že Aristotelovy texty se do evropského kulturního povědomí dostávají přes arabskou filozofii. Interpretovali to svým způsobem. Předkřesťanské autority jsou interpretovány tak, aby to vyhovovalo celkovému ideovému záměru.
– je to hledání skrytého smyslu za jevovou stránkou. Text je jevová stránka a za těmi slovy se hledá skrytý význam. Např.: při překladu Platona je nejvyšší dobro přivádí do slova ježíš

Výraz hermeneutika je spojován hlavně se středověkem, ale v 19. století se znovu objevuje. Je to pokus o metodologickou opozici vůči převažující stientistické tendenci, že se máme pokoušet o pochopení nikoliv o vysvětlení. Jít za kauzální = příčinné vysvětlování k jakémusi uchopení smyslu, který je dosažitelný pouze prožitkem.
Intuice je tady chápána jako nezprostředkované poznání. Poznání je zprostředkováno třeba prostřednictvím smyslů. My naši zkušenost přivádíme na obecný pojem – abstrahujeme.

Dalším zprostředkujícím článkem jsou slova. Intuice však prosazuje přímý zážitek, přímý okamžik sjednocení. Např.: v náboženství – nejvyšším poznáním, kterým se zde můžeme dobrat je přímý zážitek Boha. Racionální odvozování boha je však zprostředkováním.

D. říká, že svůj zážitek nejsme schopni 100% sdělit, protože pro to sdělení používáme slova. I k uvědomění používáme pojmové myšlení, takže to deformujeme. Intuitivní poznání znamená pokus o nezprostředkované poznání.
Běžně je intuice označována jako protipól racionality. Filozofové tohoto intuisticky orientovaného zaměření doporučují používat jako doplněk ne náhražky racionality.

SCIENTISTICKÁ FILOZOFIE
– protikladným pólem intuisticky zaměřené filozofie
– za svůj vzor si bere vědu a podle ní filozofii buduje
– po 19. století nejvýraznější variantou scientistické filozofie je POZITIVISMUS
– vedle ryzího pozitivismu se setkáváme ještě s dalšími filozofiemi – herbartismus, novokantovství – směr výrznamný pro rozvíjení axiologické části teorie scient. filozofie 19. stol. nezahrnuje pouze pozitivismus, ale i zmíněné další fil.
–
Hlavní představitelé – A. Comte, J. Stuart, H. Spencer
přestože je pozitivismus reprezentován různými představiteli s různými postoji, tak je poměrně homogenní

– pozitivismus je jednotný myšlenkový proud, který je spojen s odporem k negativistické filozofii
– hlavním rysem je odpor k metafyzice, která je považována za ryze spekulativní a nevědeckou, která odmítá spekulaci a metafyzická tradiční témata, která považuje za pseudoproblémy
– chce střízlivě zkoumat fakta a jejich souvislosti. A nevyvozovat příliš odvážné konstrukce z těchto faktů
– vědeckost je zde spojena s empirismem, jehož základním východiskem je zkoumat jevy = zkoumejme jevy, ale nehledejme příčiny za těmi jevy.
– P. výrazně omezil kompetenci věd; ve svých důsledcích tento směr pro filozofii oznamoval vykročení k jejímu odmítnutí