Dilthey – usiluje o uchopení individuálního života

Ta sféra, která pochází od člověka, od toho, co je v člověku duchovní sférou skutečnosti, nechceme podle D. poznat jako v případě přírodních věd, ale chápeme je jako konstrukci. Jsou konstruktivistické, rekonstruují realitu a vytvářejí obecné na základě poznání jednotlivého. V přírodních vědách je cílem OBECNÉ, kdežto v porozumění dějinného světa směřujeme k specifičnosti a ta je podle D. právě naším cílem. (jakoby ozvláštňovat to obecné); směřovat až k individuu.

Usiluje o uchopení individuálního života, směřujeme k tomu, že SINGULARITA je základem všeho. K singularitám, ke kterým duchovní věda proniká, patří osobnosti, také instituce a celé epochy a společenské formace jako něco jedinečného, něco není zobecňováno. Patří sem také jazyk, mýty, náboženské zvyky, právo… Tyto singularity jsou objektivizací lidského vědomí jsou promítnutím JÁ do světa a uskutečněním, zpředmětněním.
Přírodní věda za jednotlivinami hledá zobecnění, kdežto duchovní věda hledá za společenskými a historickými prameny člověka = ten první, který je zdrojem, který vymýšlí, vytváří, produkuje, objektivizuje skutečnosti. Samotné historické epochy a společenské formace jsou objektivizací lidského ducha.
Neplují jako OBECNÉ, ke kterým se lidé jen vztahují, ale jsou přímo PROJEVEM lidského ducha. D. usiluje a obrací perspektivu ve srovnání s přírodovědou neusilovat o zobecnění, když se vyjadřujeme o společenské situaci z toho důvodu, že jelikož jde o objektivizace ducha, tak každá společenská situace je jedinečná, neopakovatelná, originální.
D. odmítá obecné v dějinách; objektivní zákonitost v dějinách jako jsme je nacházeli např. u Hegela. D. interpretuje historii jako jedinečné události, které jsou svou podstatou duchovní. Tímto způsobem (paradoxem) se snaží zdůvodnit, že duchovní vědy jsou možné, ale neměly by být zvědečťovány a zbaveny spekulativnosti tak, že budeme používat přírodovědné metody. Toto si např. mysleli pozitivisté. D. říká, že přírodovědná metoda je konstrukcí, směřováním k obecnému, které můžeme najít v přírodě. Platí tam kauzalita jednoduchého typu a přírodního dění není historické, dá se dál zobecňovat. Příroda se opakuje stále dokola, kdežto dějiny, které jsou spojeny s lidmi a duchem jsou vždy neopakovatelné. Proto i přístup k těmto vědám musí být jiný. Originalitu a neopakovatelnost musí reflektovat a hrát je jako východisko, ke kterému chce směřovat.

Neusilovat o převádění toho výjimečného, neopakovatelného do zobecňujících formulí. Na druhou stranu však upozorňuje, že duchovní disciplíny na rozdíl od přírodní vědy potřebují být doloženy psychologicky, protože jsou vázány na duchovní podstatu.
Psychologickým základem je to, co směřuje k porozumění duchovního života, ale to porozumění není převádění na kauzální výklad. Duchovno nevysvětlujeme kauzálně; rozumět tady není spojeno se zprostředkovaným uchopením, je bezprostřední.
Chceme-li zjistit, jestli mají kulturní jevy, s kulturou spjaté hodnoty nějaký smysl tak ten smysl odhalíme jedině touto bezprostřední formou, která nám není dostupná, protože jsme lidmi a ta skutečnost, kterou se zabýváme je svojí podstatou psychická nebo duchovní, odvozená od člověka.

My můžeme INTUITIVNĚ ROZUMĚT, ale intuitivní porozumění bychom neměli převádět na kauzální vysvětlování. Nepřevádějme psychické jevy na jejich fyziologická vysvětlení. Je nutné dobrat se k prožitku, který není zprostředkovaný. Díky prožitku jsme schopni porozumět dějinám, ale také sami sobě.
Prožitkem vnímáme svůj vlastní vnitřní tok času, který se nemusí shodovat s tím, co je objektivně měřeno hodinami nebo kalendářem. (tento motiv dále rozvíjí Henry Bergson – říká, že máme tendence převádět vnímání času na vnímání prostoru).