Základní přírodní princip

Základní přírodní princip je, že se snažím dosahovat maximum užitku (zisku) při minimalizaci námahy (nákladů). Přijímáme takový obraz skutečnosti, který je pro nás nejpohodlnější (nejméně namáhavý) = ekonomie myšlení. Dodává jednoduchá přímočará vysvětlení. Jestli to je či není pravda (ono vysvětlení) není podstatné. Důležité je, že nám to ušetří námahu.
Myšlení řízené zájmem se často dostávají do rozporu, ale zájem se do rozporu sám se sebou nikdy nedostává.
Ekonomické zájmy: vyrůstají z ekonomických forem života (jak se lidé k sobě navzájem v každodenním životě, ekonomické, chovají). Domovní hospodářství – o látkové výměně mezi člověkem a přírodou. Vyrůstají z každodenních forem života, v nich člověk zabezpečuje svoji existenci. Dialektický způsob myšlení umožňoval Marxovi protikladnou realitu a vidět jejich vzájemný přechod a překonávání a pochopit život společnosti jako autonomii (soběstačnou společnost). Společnost nepotřebuje vnější hybatele (nepotřebuje krále, který má říkat, co má společnost dělat). Člověk musí být aktivní, chce-li žít. Protiklady jsou motorem vývoje. Nikoli králové, vojevůdci,… ale lidská společnost zápasící o společný vztah. Tedy je to samopohyb (vidění rozporu jako zdroje samopohybu společnosti). Společnost, aby se děla a vyvíjela nepotřebuje vnějšího hybatele.
Ocenění fyzické činnosti člověka (práce) pro vznik lidské osobnosti, charakteru.
U Marxe je nové to, že nemluví o pouhé změně. Mluví se u něj o vývoji, který se neděje v kruhu, ale od někud někam.
Nikoliv formy našeho vědomí, ideje, ale jak každý den žijeme určuje charakter společnosti.
Primární je naše praktická činnost, náš vztah s přírodou (jsme tělesné, přírodní bytosti. Je lidská příroda a mimolidská příroda. Ale všichni jsme příroda. Je to nutný vztah. Marx musel reflektovat: co podstatným způsobem určuje vztah mezi námi a přírodou je to, jak je naše tělo utvářeno. Jen obtížně dovedeme uspokojit své potřeby, které máme z přírody. Maximalizace výnosů, s nejmenší námahou. Snažíme se najít prostředky, jak tento náš vztah s přírodou zefektivnit. Tuto nevybavenost, toto chybení člověk řeší tím, že mezi sebe a přírodu vkládá nástroj (kamenná motyka, luk a šíp). Vkládáme je mezi sebe a přírodu a tím znásobujeme své síly, abychom získali z přírody to, co potřebujeme. Poněvadž tento rozpor trvá pořád, snažíme se stále o co nejefektivnější nástroje. Je to nekonečný a nepřetržitý proces, který nás vede k tomu, abychom zvyšovali produktivitu práce, vkládáním nástrojů mezi nás a přírodu. Důležitou roli hraje i životní prostředí. Např. Eskymáci nikdy ve svých podmínkách nemohou rozvinout vysokou kulturu. Zůstávají na nižších vývojových stupních. Zde to není možné. Mluvíme zde o zákonech vývoje lidstva jako celku.