Osvícenství 17. – 18. století

Veškerá věda byla založena na zákonech, které jsou založeny na kauzalitě, tudíž všechny přírodní zákony jsou nesmyslné a přírodní věda je založena na zvyku. Přírodní zákony mohou být pouze na bázi víry. Věřím v to, že Země se otáčí, věřím v gravitační zákon. Celá přírodní věda závisí tedy pouze na víře.
Člověk však v běžném životě kauzalitě věří, jinak by se ani nenapil. Totální agnosticismus, totální skepticismus.

Osvícenství 17. – 18. století

Kdybychom měli obecně charakterizovat pojem osvícenství, mohli bychom říci, že je to programově – pedagogické emancipační hnutí. Osvícenství se objevuje v Anglii, Francii a Německu. V Anglii nebylo osvícenství tak radikální jako např. ve Francii, bylo spíše gnoseologickým hnutím. Také v Německu se objevuje spíše ve filosofii než v praxi. Ve Francii bylo osvícenství naopak velmi radikálním hnutím, zahrnujícím jak filosofické, tak i společenské problémy. Jak je tedy patrné, osvícenství se velmi diferencovalo mezi autory a teritorii.
V 18. století začali filosofové v dosud nebývalém rozsahu a intenzitě zasahovat do společenského života, začali v něm stále více udávat tón. Filosofy se nerozuměli jen filosofové v úzkém profesionálním smyslu. Byli za ně považováni všichni. Učenci, spisovatelé i množí kněží.
Osvícenství souvisí s primárním pojmem rozum. Cílem osvícenců je využít lidského rozumu tak, aby se člověk emancipoval a neosvícené rozumy byly osvíceny rozumy již osvícenými.
Toto mělo být neosvíceným lidem sdělováno jazykem přístupným pro všechny vrstvy lidí, tedy jazykem jednoduchým, aby mu rozuměli všichni neosvícení lidé. Akademický jazyk byl tak vytlačen ve prospěch populárnosti a srozumitelnosti.
Osvícena však není pouze poznávací stránka rozumu, ale všechny jeho vrstvy. Osvícenství vede boj proti strachu z náboženství, toto je první místo, kde je potřeba lidského ducha osvítit. Je třeba zrušit a zničit všechny náboženské předsudky! Dochází k emancipaci náboženské, překonání strachu z církve. Středověké náboženství je nahrazeno, je negováno. Všechna osvícenství však nebojují proti emancipaci církve. Začínají se objevovat dvě pojetí Boha:

1. ateistické pojetí Boha, tj. zrušení Boha. Svět nestvořil Bůh, podstatou světa je hmota. Toto pojetí Boha se vyskytuje zejména ve Francii.
2. vstup tzv. přirozeného náboženství. Je vypracováno na jiném pojetí Boha, je racionalistické, rozumové, ale zejména deistické, tzn. Bůh stvořil svět, dal mu zákony, ale dále již do jeho chodu nezasahuje (zákony se myslí zákony přírodní)

Osvícenci podtrhují to, co je společné všem náboženstvím. Kritika církví je vedena různými prostředky, ale vždy na bázi racionální. Má mnohdy literární podobu (např. protináboženské pamflety, divadelní hry, ap.). V této snaze emancipovat se od středověkého náboženství se objevuje utilitarismus (orientace člověka na svět teď a tady, snaha o maximalizaci štěstí pro co největší množství lidí  radost, spokojenost a štěstí).