HÉRAKLEITOS Z EFFESU

HÉRAKLEITOS Z EFFESU
(asi 540 – 480 př. Kr.)

Hérakleitos z Efesu byl královského původu. Hérakleitos je považován za zakladatele dialektického myšlení (myšlení, které postihuje svět v jeho vývoji, boji a jednotě protikladů).
Parmenidův současník Hérakleitos zastával opačné stanovisko. Všímal si neustálé proměnlivosti věcí, ukazoval, že nic není stálé, že vše je v neustálém toku, přeměně bytí na nebytí a naopak, v přeměně jedněch jsoucen na druhé. Proto podle Hérakleita „nikdy nevstoupíme dvakrát do téže řeky“, v každém okamžiku jde již o poněkud jinou řeku, ale i my jsme se za nepatrný okamžik změnili a jsme poněkud jiní.
Vývoj se děje v boji protikladů (život – smrt, vlhké – suché,…). Obtížnost učení o protikladech jako zdroji dění přivodila Hérakleitovi už v antice označení „temný“. Učení o opakovatelnosti procesu vznikání a zanikání.

Stejně jako Miléťané, snaží se Hérakleitos uchopit mnohotvárný svět v jedné myšlence, v jediném pojmu. Svět je podle Hérakleita věčně planoucím ohněm.

Tento svět, týž pro všechny, nevytvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl a bude věčně živým ohněm (pýr aeizóon) rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry.

Tou mírou, jež řídí koloběh věcí a je jediným neměnným a určujícím prvkem světa je zákon (LOGOS). Logos prostupuje vše a působí jako pojem (myšlenka) i v nás, umíme-li mu naslouchat. Díky logu v nás poznáváme skrytou harmonii světa a stáváme se moudrými.

MLADŠÍ FYZIKOVÉ

EMPEDOKLÉS z Akragantu a ANAXAGORÁS z Klazomen smiřují rozpory eleatů a Hérakleita. Empedoklés považuje za jsoucí nepatrné částečky takzvaných „kořenů všeho“ (kořeny jsou čtyři: oheň, vzduch, voda a země), jejichž míšením vznikají všechny věci. Podobně Anaxagorás mluví o bezpočtu takzvaných „semen věcí“. Zároveň oba myslitelé přinášejí něco zcela nového. Jejich částice již nejsou nadány vlastním pohybem (tedy životem), nýbrž jsou pohybovány vnější silou; již nejde o hylozoismus! U Empedokla je to láska a svár, které způsobují sjednocování a opětovný rozpad částí, u Anaxágora je to kosmický duch (nús). Oba myslitelé tak uzavírají první etapu řecké filosofie a předznamenávají dlouhé období dějin filosofie, v němž se aktivní duch a pasivní hmota většinou považují za protikladné principy.