Továrny vlastní pracující

Továrny vlastní pracující. Protože je zákonem nařízeno pracovat, pracují všichni (mimo dětí, důchodců atd.). Řízení je z centra. Jestliže je řízeno z centra, jedná se o vládu lidu? Jestliže má lid vládnout, musí být vláda uskutečňována prostřednictvím zvolených zástupců. Musí být vybírány námy. Jestliže tohle není, tak ti co vládnou nejsou zástupci lidu. Volby probíhaly formou kandidátky národní fronty (komunistická, lidová, národně socialistická strana). Všechny organizace se museli stát členy národní fronty. Vedoucí úloha komunistické strany, ústavně zakotvená. Rozhodující slovo při sestavování kandidátek mají zástupci komunistické strany (KS). Za druhé: pokud by to měla být vláda lidu, musíme mít možnost kontrolovat námi zvolené lidi. Potřebujeme informace o jejich práci. Jediná možnost jak dostávat informace je prostřednictvím médií (právo na informace). Existuje však cenzura. Ani v redakci nemusí sedět cenzor. Poněvadž kdyby pochybil ve své práci, přišel by o své postavení (systém autocenzury).
Moc si uzurpuje velice malá vládnoucí skupina lidí (špička pyramidy). Vlastnit znamená mít právo rozhodovat a užívat plodů vlastnictví. Existuje-li centrální hospodářství (uzákonění pětiletého plánu), pak nejsou vlastníci pracující, ale ti, co přijímají zákon pětiletky. Je to vláda elity. Jediný monopol na celou společnost. Takto to může fungovat určitou krátkou dobu. Vládnoucí špička nemůže řídit celou společnost. Existují stovky a tisíce podniků po celé zemi. Žádný z těchto podniků nemůže být řízen 1 člověkem z Prahy. To se týká soudnictví, armády, státní správy,… Vytvářejí se vrstvy řídících pracovníků, kteří bezprostředně řídí daný závod. Jejich práce musí být koordinována. Scházejí se na různých poradách, školeních. Vytvářejí vrstvu tzv. stranicko – hospodářský aktiv. Tato vrstva později přebírá rozhodující moc, poněvadž má informace důležité pro rozhodování. Řídící pracovníci jsou motivovány, aby co nejlépe splnili zákonem stanovený státní plán. Pokud si chce centrum udržet moc, musí tuto vrstvu čas od času rozbíjet (Stalin je nechal postřílet).
Jak se žilo lidem v tomto systému? Svoboda, solidarita, rovnost. Kolektiv může existovat pouze tam, kde je cíl a spolupráce mezi lidmi. Důležitá je také důvěra mezi lidmi. V totalitním systému naráží důvěra na to, že můžeme pronášet pouze ty názory, které jsou v souladu s ideologií. Říct cokoliv je tedy nebezpečné. Kde můžeme vzít jistotu, že nás někdo neudá (pomůže si tím, nebo bezhlavě věří systému)? Totalitní společnost se snaží rozbít důvěru mezi lidmi. Mohou vzniknout kolektivy tam, kde není svoboda shromažďování a spolčování (předsedou svazu zahrádkářů mohl být pouze ten, kdo byl jmenován národní frontou). Lidé se začali stahovat sami do sebe (tzv. privatizace = stažení se do soukromí). Veškerý veřejný prostor je obsazen totalitní mocí. Vzniká odpor k jakékoliv veřejné činnosti. Výsledkem totalitního systému není kolektivizmus (působí proti němu), ale individualismus (lidé nehledí na zájmy druhých – egoistický individualismus).
Morální důsledky totality: egoismus.
Po určité době však pro ty, kteří získali moc a peníze začal být socialismus příliš těsný. Nemohli v něm veřejně tento kapitál a moc využít. Proto vítali každou změnu formy, aby mohli ještě dále maximalizovat svůj osobní zisk. A to se jim při dnešních rozborech situace v bývalé SSSR velice dobře povedlo. To je jeden z důvodů převratu systému v roce 1989.
Důsledky totality:
nedůvěra jednoho druhému
nedůvěra státní správě (oni si tam „navrchu“ něco udělají, nízká angažovanost)
neochota přemýšlet o společnosti a jejím vývoji k lepšímu
bezhlavá úcta k autoritářství (nedokážeme se bez ní obejít)