Agonistické chování

Agonistické chování – na ulici uvidím peněženku s balíkem dolarů. Nikde nikdo. Vyžaduje to bleskovou reakci, abych ji zval. To všechno musím rychle zvážit. I při šanci se náš organismus zmobilizuje. Jinak řečeno agonistické chování mě nevede ani k útoku ani k útěku. Jsme jím připraveni na rychlou reakci.
Wilson: kapitola o agresi. Musí se číst opatrně. V originále není psán příliš jasně. Žádný pud agrese neexistuje a nemůže existovat. Vylučuje existenci pudu agrese. Existuje pouze vrozené agnostické chování.
Kolonie racků: je-li jich málo, chovají se racionálně a žijí bez konfliktů. Vzroste-li jejich počet, začnou se mezi nimi projevovat prvky agrese. Podobná situace vzrůstu počtu lidí na naší planetě. Nebo v případě úbytku vzácných zdrojů (půda, voda, vzduch, ropa). Když budou ubývat i u člověka, poroste agresivita. Pozorné pozorování živočichů v přírodě ukázalo, že nitrodruhová agresivita pouze výjimečně končí zabitím (hyeny). Např. u vlků nic takového neexistuje a jejich souboje jsou pouze symbolické. Nekončí zabitím člena smečky. Poražení přizná svou porážku submisivitou (lehne si a obnaží nejzranitelnější část svého těla). To je důležité ve sporu o agresi. Nemáme pud agrese, ale chráníme sebe sama a to, co je pro nás důležité. Prvky agresivity nelze hledat v lidské přirozenosti, ale v kultuře a společnosti.
Toto je velice kontroverzní téma.
V lidské přirozenosti je schopnost mít intimní vztahy (ne sex, ale známost asi se stovkou lidí). Pokud skupina má více než 100 lidí, rozpadá se na menší. Jakmile lidé budou žít na urbanizovaných sídlištích (tisíce lidí), tak se tam nemůže vytvořit žádná místní komunita. Nejsme schopni mít vztahy se větším množstvím lidí (na sídlišti).
Desmond Morris – Lidský živočich (proč si lidé malují rty na červeno?, grafitti na zdech domů jsou velmi staré a vrozené vzorce chování – označování svého teritoria jako pes, ukazuje obrázky z Los Angeles – přemalovat podpis jednoho gangu znamená vyvolat okamžitě skupinovou válku – stejně jako chování zvířecích smeček).
Když dáme dva lidi do rakety, ponorky na opuštěný ostrov. Spřátelí se, budou si pomáhat, sdělí si nejintimnější věci svého života a nakonec si vymezí teritorium, které je jejich (např. kolíky se špagátem). Označíme si, co je naše. Když nám do toho někdo zasáhne, považujeme to jako narušení soukromí (psychická zátěž). Problém internátů, kasáren,…