Psychologické základy morálního JÁ
10. Psychologické základy morálního JÁ: genetické a získané ve vývoji, interaktivní model psychického vývoje dítěte, význam stabilních a emocionálních vazeb.
Dotkli jsme se problému vrozeného a naučeného v člověku. Dnes nás bude zajímat vztah k druhým lidem. Sociobiologie nám může poskytnou cenný metodologický nástroj, učí nás důležité věci – v evoluci nejde o vývoj jedince, ale společenství (lidské skupiny). K. Lorenz definoval chování jako ustálené vzorce dvou systémů (organismus x prostředí). Prostředí má dva subsystémy: příroda a společenství lidských bytostí. Mohli bychom dodat, že lidské společenství samo o sobě vytváří další složitý subsystém a to subsystém kultury.
Pro odlišení vrozeného a naučeného to nestačí. V této otázce nám může pomoci evoluční psychologie. Když se podíváme na člověka, tak je to otevřený systém, který si s okolním prostředím vyměňuje látku a energii. JÁ jako otevřený systém: jsem ve vztahu se svým prostředím. Být ve vtahu = vyměňovat si (naše tělesná teplota je asi 36,5 – vyzařujeme teplo, protože teplota okolí je např. 22). Nechceme-li zemřít, musíme čerpat ze svých energetických zásob, které musíme doplnit (např. sníst čokoládu). Tzn. získat je zpět z prostředí. Výzkumníci narazili na dva zajímavé jevy: v dětském oddělení měli pododdělení pro beznadějné pacienty, které mají zemřít. Pro úžas lékařů část dětí nezemřela. Proč? Podle medicínských představ měli zemřít. Děti v kojeneckých ústavech byly ošetřovány sestrami z rouškami (absolutní hygiena). Děti však neprospívali. Po fyzické stránce jim nic nechybělo. V obou případech se zjistilo, že příčinou byla citová deprivace. V prvním případě se o děti starala citlivá sestra, zmobilizovala v dětech energii, která jim umožnila uniknou smrti. Ve druhém případě neměli děti kontakt s očima ošetřovatelky (nevěděli, jak se tváří, to je důležitá věc). To je citově deprivovalo, což byl důvod proč neprospívali.
Když se člověk narodí, je na tom oproti jiným živočichům těžce. Člověk nemá vrozeny programy, které by nám řekli jak získat potravu. Maximálně máme sací reflex (vrozená reakce). Co to je? Je to reakce, která předpokládá, že existuje matka (ne potrava). Had, když se vylíhne, má vrozeno, že ví, že existuje potrava. Lidská matka mají zase vrozeny systémy výzev a odpovědí vzhledem k dítěti. Pokus: umístili kojence do prostředí 1 dítě, 1 muž nebo žena. Všichni muži se chovají k dítěti úplně stejně (uchopují dítě všichni stejným způsobem). Pokládají si mimino na levou ruku. To má obrovský význam. Když dítě leží na levé straně, slyší ťukot srdce. A také se zjistilo, že když maminka (nebo tatínek) mluví s dítětem, tak mluví ze vzdálenosti 25 cm. To je optimální percepční vzdálenost z hlediska dítěte (pro nás je to moc blízko, pro dítě je to ideální). Před 30 lety odborníci nevěděli nic o percepčních schopnostech dítěte. Dítě vnímá své rodiče (popř. jiné lidi).
Zde vzniká jiný vztah:
JÁ —- MATKA: ona je u toho první.Co se v tomto vztahu děje: dítě vysílá výzvu (pláče, usmívá se). I matka vysílá výzvu. Vrozený vzorec chování: jemné dotyky na určitých částech těla dítěte (výzkum skrytou kamerou). První se žena dotkne bradičky (podle napětí svalů na bradě pozná jak hluboce dítě spí – to nevíme, ale máme vrozeno. Jak ručička klade odpor: poznáme, jak hluboce dítě spí).
Proč dítě pláče? Je to genetický vzorec. Máme hlad, počůrali jsme se. Dítě se rozpláče. Ale proč. Hadi nepláčou. Genetický program předpokládá, že existuje někdo, pro kterého je náš pláč významný.
