Vyvrcholením vývoje, dynamiky přírody je vzniknutí člověka. Schelling

Vyvrcholením vývoje, dynamiky přírody je vzniknutí člověka. Člověk má materiální a duchovní stránku. Lidský duch, který vzniká v přírodě je překročením hranic přírody. Příroda produktem svého samovývoje překračuje sama sebe.
Říká, že veškerá skutečnost jsou do sebe přecházející stadia. Lidský duch, který vzniká, je překročením hranic přírody proto, že si lidský duch uvědomuje, že je duchem. Nic v přírodě si neuvědomuje, že má duchovní stránku. Tak vzniká druhá část filosofie Schellingovy, filosofie ducha.
Zabývá se druhou stránkou a to otázkou, jak se v duchu projevuje příroda. Musíme začít člověkem. Duchovní existence člověka se uskutečňuje v napětí mezi aktivitou, pasivitou, láskou, nenávistí, svobodou, nesvobodou – v polaritách. Typickým představitelem této druhé části filosofie, základním kamenem jsou děje. Filosofie přírody a ducha je vlastně jedna a tatáž filosofie. Filosofie přírody odpovídá na otázku, jak se v přírodě objevuje Bůh. Filosofie ducha je o tomtéž ale z druhé stránky. Ve filosofii přírody je Bůh jaksi skryt, ve filosofii ducha se nám odkrývá. Teprve rozum, kterým filosofie ducha začíná, je zrcadlovým obrazem boha. Vidíme boha jakoby odkrytěji.
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda. Člověk je tak svobodný, že může až popřít Já, které v sobě nalezne. To je absolutní hranice lidské svobody.
Umění je absolutním vrcholem vývoje svobody člověka, a překračuje k filosofii přírody. Umění má v sobě jednak materiální stránku (tóny, barvy) a zároveň je absolutním vrcholem vývoje lidského ducha, který se projevuje v svobodě. Umění je nejvyšším projevem svobody člověka, ale zároveň má v sobě materiální stránku. Filosofie umění dovršuje filosofii přírody a filosofii ducha. Je to nejsvobodnější hranice svobody ducha.
Filosofie přírody je tezí, filosofie ducha je antitezí, umění se syntézou těchto dvou filosofií.
Co je teda ten Bůh? Když řekneme, že Bůh je jistým splynutím hmotné a duchovní stránky, tak nám to připomíná Spinozu (není nic jiného než bůh, je jenom bůh, bůh je ve všem). Je bůh pouze subjektem? Bůh není čistý subjekt. Bůh je jistou jednotou hmotné a duchovní stránky, ale překračuje je.
Válí se Bůh v hnoji? Je nenávist, sobectví,… Ano. Není možné, když řekneme, že když je Bůh všechno, abychom si vybrali jenom to pozitivní. Všechno je zjevováním Boha. Nemůžeme říct, že to tam nepatří. Paří sem tedy i to negativní.
Je třeba přehodnotit Boha. Člověk nemůže určit co božské je a co není. Nemůžeme určit, co Bohu patří a co mu nepatří. Bůh je všechno, a tak ho musíme přehodnotit. Říká, že sám Bůh je rozpolcen na protiklady, není možné aby v něm nebyly polarity. Bůh je dynamický, proto v něm musí být obsaženo i to negativní i to pozitivní.
Závěrečný problém, který Schelling řeší, je dovysvětlení, co ten Bůh opravdu je. Po roce 1810 Schelling osaměl (nejenom fyzicky ale i duševna), mluví jen sám se sebou, inklinuje k totální mystice (vyvolává v sobě boha). Snaží se odpovědět na otázky, které nemůže zodpovědět.
Jakoby bůh kráčel dopředu.Nejdříve je Bůh sebevědomý (identický, tzn. že to je Bůh), pak se projevuje ve své rozpolcenosti (začíná se skrytě zjevovat v přírodě). Vrcholem rozpolcení je člověk a jeho svoboda. Jako by se v člověku Bůh vrátil opět ke své identitě.