K filosofii se však lze dostat i z poněkud jiného důvodu

K filosofii se však lze dostat i z poněkud jiného důvodu. Typický krok je krokem, který nalézáme na opačném konci vývoje lidského myšlení – ve dvacátém století. Německý filosof Heidegger ( 1889 – 1976 ) hledá cestu k filosofii skrze pocit úzkosti, který ho celého pohltí , momentu, kdy si uvědomí svou smrtelnost. Úzkost je tísnivým pocitem z neznámého, které nelze odstranit ( naopak strach je strachem z něčeho konkrétního, např. psa, ten lze odstranit vyloučením zdroje strachu ). Tato cesta je typická pro filosofii, kterou nazýváme existencialismem . S ní je svázána i absurdní situace, do níž se člověk dostává tím, že je vržen do světa, aniž chtěl ( nerozhoduje o svém narození, ani o narození do určité doby a situace). Absurdní je i to, že je zodpovědný za svůj život i životy jiných, které svými činy ovlivnil. Takovéto východisko k filosofii uvádějí francouzští existencialisté Sartre (1905 – 1980) a Camus ( 1913 – 1960). Kam se poděl údiv, který provázel na cestě poznání i cestě k filosofii člověka již zašlých věků? Proč se člověk na konci dvacátého století už nediví? Diví se jenom blázni a děti ? Mohou se divit nově objevenému ještě vědci či ještě neobjevenému filosofové? Může i nás, obyčejné smrtelníky, vytrhnout údiv ze samozřejmého pohledu na svět, přírodu, lidskou společnost i sebe sama?
Nahlédneme-li do učebnic dějin filosofie či do děl slavných i méně slavných filosofů, možná s překvapením zjistíme, že tito slavní mužové si kladli otázky, které si v určité životní situaci ( viz cesty k filosofii ) klade mnohý z nás. Filosofové však pracují s čistou racionalitou, nehledají „praktické“ výsledky svých teoretických úvah a vůbec jim nevadí, že na některou ze svých otázek nenaleznou odpověď. To však není důvodem k pocitu méněcennosti či panického útěku od otázek, které nás mnohdy trápí. Nevadí , že nejsme filosofy, že naší doménou není filosofie, pro obyčejného člověka je důležité, že je schopen tzv. filosofování. I to je zajisté projevem toho, co Aristotelés nazývá Homo metaphysicus. Právě filosofické tázání ( možná i ve formě filosofování ) je důkazem probuzení člověka metafysického v každém z nás.
Bylo by možno uvést mnoho takových otázek, vyberme však ty z nich, které nalezneme poměrně často ve filosofických spisech, i když precizněji formulované a jistě precizněji uspořádané ( oddělení otázek ontologických, které se zabývají bytím – odkud mají věci své bytí , gnoseologických – poznání světa a jeho hranice…). My se naše tázání pokusíme rozdělit dle obecnosti otázek
– na otázky méně obecné :Co je dobro a zlo, pravda, nepravda a lež, zločin a trest, krása a ošklivost, láska a nenávist, popřípadě otázka po vzájemném vztahu těch spolu souvisejících.