Milétské zkoumání přírody

Milétské zkoumání přírody
První kroky od mýtického vysvětlování světa k vysvětlování filosofickému v antickém Řecku učinili myslitelé v maloasijském městě Milétos v 6. století př. l. Tito muži se však ještě filosofy nenazývali. Klima vzniku tohoto typu filosofie je spoluvytvářeno především zájmem o přírodu a matematiku (těmito zájmy jako východisky se významně odlišuje antická řecká filosofie od filosofie čínské a indické). Příroda (FÝSIS) je chápána jako vše, co vyrůstá (nejen jako příroda v pozdějším slova smyslu, nýbrž jako i její růst).
Zakladatel milétské filosofie (ta je považována za počátek tzv. přírodní filosofie) Thalés (625-545 př. n. l.) na tradiční mytologickou otázku o počátku všeho odpovídá, že je to voda. Z ní vše vzniká a na konci zase do ní zaniká. Sama voda jako praprincip je věčná.
Thaletův žák Anaximandros (610-546 př. n. l.) ve svém zkoumání vzniku, zániku a přeměny předmětů přichází k závěru, že základem světa i principem jeho změn je apeiron (něco co nemá meze, hranice). Tento výchozí princip je výsledkem vysoké abstrakce filosofa, vše, co vzniká z apeira (a zase do něho zaniká), je na rozdíl od své podstaty ohraničeno.
Poslední z Miléťanů Anaximenés (585-528) odpovídá na otázku po podstatě jednodušeji – je to neurčitý vzduch. Neviditelný vzduch vše obklopuje, dává všemu život, je obrazem bezmezného apeiron. Dýchání, symbol života, udržuje člověka ve spojení se světem, který také dýchá.
Praprincip, který je společným motivem všech Miléťanů, nemá charakter hmoty, nýbrž dostává rysy oduševnělosti. Proto jsou Miléťané označováni jako hylozoisté (Thalés tvrdí, že vše je plné démodů, duchů). Uvedená filosofie ve své podstatě též předjímá svým hledáním společního východiska i závěru vývoj evropského myšlení v jeho směřování k hledání jednoty světa.