Za nejvlivnějšího myslitele antické filosofické tradice je zcela oprávněně označován Platón

Za nejvlivnějšího myslitele antické filosofické tradice je zcela oprávněně označován Platón / 427 – 347 př.n.l./.
Platón, vlastním jménem Aristoklés, pochází z bohaté a velmi vlivné rodiny. Jeho matka odvozovala svůj původ z rodu Solónova, otec od krále Attiky Kondra. Platón velmi záhy opustil své sklony umělecké a pochopil, že jeho posláním je věnovat se filosofii. Jeho nejvlivnějším učitelem se stal Sókratés, jehož postava téměř ve všech Platónových dialozích prezentuje postoj Platónův. Není proto možno s naprostou jistotou oddělit myšlenky obou filosofů / Sókratés po sobě nezanechal ani jedno filosofické dílo, filosofii lze dle něho pěstovat pouze v živém bezprostředním dialogu /. Platón vstoupil do dějin jako zakladatel první široce koncipované školy pro přípravu na politickou kariéru převážně mladých aristokratů. Tito zde studovali matematiku a další nově se koncipující vědy, hlavně však filosofii. Škola dostala název Akademia, Platónovi žáci a jejich následovníci zde pěstovali svou lásku k moudrosti celých 900 let. Platónovo dílo je velmi rozsáhlé. Tvrdí se, že po něm zbylo více spisů než sám za své tvůrčí období padesáti let napsal. Platón během svého života opustil leckterý svůj názor, dost často si odporuje, jeho jazyk vede k několika možným výkladům. Proto vyberme z jeho odkazu pouze dva problémy, které bezesporu ovlivňují dějiny filosofie / a nejen je / až dodnes.
Prvním z nich je Platónova vize o existenci dvou světů, kterou nalezneme v nejčistší podobě v Ústavě a dialogu Faidros. Pro sdělení své myšlenky o existenci dvou světů volí autor umělecký příměr, a to pro jeho sdělnost, snad i větší pochopitelnost pro čtenáře. V něm Platón přirovnává člověka k vězni, který žije po celý svůj život v jeskyni připoután na rukou i na šíji tak, aby byl nucen hledět pouze na zadní stěnu jeskyně. Uvedené připoutání je nutné proto, aby nemohl pohlédnout vedle sebe, kde jsou stejným způsobem upoutáni další vězňové, ani za sebe – k východu z jeskyně, ale dokonce ani na sebe. Takový člověk celý svůj život tráví pozorováním stínů na zadní stěně jeskyně. Jedině ty považuje za pravé jsoucno, proto nepátrá po zdroji těchto stínů, dokonce ani neví, že tento zdroj musí nutně existovat. Platón dále uvažuje o tom, co by se dělo s člověkem po jeho vyproštění z pout. Vězeň by po svém otočení k východu z jeskyně byl oslepen světlem, nic by neviděl a chtěl by se vrátit na své původní místo, kde mu bylo dobře, vše chápal a netrpěl bolestí ani nejistotou. Pokud překoná prvotní negativa a přece jen vyjde z jeskyně, dlouho si zvyká na neznámý svět, kterému zpočátku nerozumí. Nakonec však vše pochopí a je šťastný svým poznáním pravdy i svou vlastní proměnou. Uvedeným způsobem prezentuje filosof svou myšlenku o existenci dvou světů. Světa smyslového – tedy světa, v němž každodenně žijeme a s nímž se stýkáme pomocí svých smyslů. Tento svět považujeme za jediný, pravý. Svět smyslový je světem stínů ve výše uvedené jeskyni. Člověk považuje za pravé jsoucno to, co lze poznat smysly, nahmatat, ochutnat…Tak uvažuje nejen o koních, stromech, ale dokonce i o sobě a jiných lidech . Považuje je za jejich těla, sebe sama též identifikuje jako své tělo, nic víc. Platón však ve své vizi hovoří ještě o světě jiném, světě idejí, světě pravých jsoucen, které lze poznat jedině pomocí svého rozumu, po odpoutání se od lidských smyslů / ty nás vězní ve světě smyslovém – světě stínů/. Svět idejí je reprezentován světem vně jeskyně. Tento pravý svět je nesrovnatelně dokonalejší a krásnější než svět smyslový, který je jeho pouhým nedokonalým odrazem, stínem, a který by bez něho ani nemohl existovat. Toto však pochopí pouze filosof, čili ten, který je vyproštěn z jeskyně smyslového světa. Platónův filosof však nezůstává ve svém opojení pravdou, poznáním světa smyslového. Chce se vrátit zpět do jeskyně ke svým bývalým spoluvězňům, aby je vyvedl z celoživotního bludu a odhalil jim pravdu. Po svém návratu se však shledává s nepochopením, urážkami i snahou o svou likvidaci. Lidé, spokojeni se svým údělem, pohodlní, kteří si dokonce rozdělili společenské posty a pocty dle jejich schopnosti manipulace se smyslovým světem, nechtějí ustoupit ze svých jistot a hledat cestu svého nového života. Filosofa nechápou a vyhání. Ten zůstává sám, neuznán. Platón zde vylíčil pozici filosofa – učitele v antické společnosti jako nepohodlného člena společnosti, který vše zpochybňuje, klade znepokojující otázky a shromažďuje kolem sebe sobě podobné. Typický život filosofa, ukázka života velkého učitele Sókrata. Zde nás nutně napadá otázka po společenském uznání takového zpochybnitele zaběhlých hodnot a společenských pořádků ve světě na začátku 21.století. Je jeho společenská pozice tolik odlišná od té, kterou přináší antický myslitel Platón? Na tuto otázku nechť si čtenář odpoví sám, ovšem spolu s úvahou po důvodu uvedené pozice výše pojmenovaného zpochybnitele „nezpochybnitelných hodnot“.