Myšlení období helénského

Myšlení období helénského
Jako helénismus lze označit to historické období antického světa, které začíná rozpadem tradičních státních celků – městských států a nastoluje epochu vzniku a rozvoje velkých území. / Konkrétně po bitvě u Chairóneie r.338 př.n.l., kde makedonský král Filip II. porazil Athény/. Ty vznikly zprvu spojením antických městských států, později připojením dalších získaných a dobytých území, které nelze vůbec označit za součást světa antického. Nová připojená území postupně vstřebávala původní antickou kulturu, ale též antická kultura byla nucena vyrovnat se s někdy naprosto cizími kulturními fenomény. A tak se na první místo filosofického tázání dostává doposud nezvyklá otázka, která trápí antického, v uvedeném slova smyslu helénského člověka. Tuto otázku lze s jistým zjednodušením formulovat následovně:
Jak žít v novém historickém klimatu ?
Na uvedenou situaci velmi brzy zareagovala helénská filosofie. Ta odsouvá do pozadí tázání po podstatě světa a po jeho poznatelnosti a preferuje tu svou část, kterou nazýváme etikou. Kontinuita antické filosofie je ovšem zachována – jednak dalším působením platónské Akademie a Aristotelových následovníků, jednak pěstováním ontologie a gnoseologie jako prostředků naprosto nutných pro odpověď na uvedenou otázku etickou. Následující řádky však pro úspornost textu zohlední pouze část etickou. Na základní otázku své doby v podstatě otevřeně odpovídaly tři v určitém slova smyslu filosofické školy, jejichž historie splývá jednak s kulturou antického Řecka, jednak antického Říma. Každá z nich na uvedenou otázku reagovala jinak a každá ji jiným způsobem zodpovídala. Měly však ledacos společného. Za snad nejpodstatnější lze označit jejich „praktičnost“ – obrovský vliv na společnost jako celek i jednotlivce, kterým pomohly k řešení životně důležitých otázek a někdy naprosto konkrétních životních situací. Názvy uvedených filosofických škol jsou ve svých aplikacích všeobecně známy : stoicismus, epikureismus, antický skepticismus.
STOICISMUS
Zakladatelem tohoto nesmírně vlivného filosofického směru byl Zenón z Kitia /4.stol.př.n.l./, který se po ztrátě veškerého majetku v potopené lodi plně oddal filosofii. On sám formuloval základní heslo platné pro stoicismus po mnoho století : Žij ve shodě s přírodou, čili žij ve shodě se světovým řádem, který ovládá tento svět. Žij též ve shodě s vlastním rozumem, který – pokud správně myslí – určí tvé místo v tomto světě. Příčit se světovému řádu či výsledku činnosti vlastního rozumu je nesmyslné. Svému osudu, který je člověk schopen poznat, nelze utéci. Ve vztahu k osudu má člověk pouze dvě možnosti : buď je osudem veden / po jeho poznání dobrovolně kráčí vytýčenou cestou / nebo je osudem vláčen / stejným směrem, ovšem proti své vůli /. Zenón vedl své žáky k tomu, aby pěstovali filosofii – moudrost. Jedině skrze ni lze poznat svět a jeho řád, jedině skrze ni lze poznat své místo v tomto světě. Filosof, mudrc, odráží ve svém nitru řád kosmu, žije ve shodě s ním, spokojen s tím, že je nezávislý na okolním světě, na jeho slávě, bohatství, přepychu. Cítí se ve své pozici neotřesitelný a svobodný, nezávisle na tom, jaká je jeho společenská pozice. A tak stoickým způsobem filosofovali a žili jak císaři / Marcus Aurelius/, vychovatel Nerona – Seneca, ale i mnozí vzdělaní otroci. Cílem jejich života byla ctnost a z ní vyplývající a nutně následující blaženost. Lidi, kteří nebyli chopni poznat řád kosmu nebo ho odmítají, stoikové nazývají blázny. Ti ovšem nemohou ctnosti a blaženosti nikdy dosáhnout. Jak bláhové je jejich počínání v tomto světě!