22. Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím, filozofie osvícenství

22. Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím, filozofie osvícenství

Filozofie mezi renesancí a osvícenstvím (= novověká filozofie)
– až do 1. pol. 18. stol., pokračují rysy z renesanční filozofie
– připravují se nebo již probíhají buržoazní revoluce
– výrazně se rozvíjí přírodní vědy
– poznávacím ideálem se stává matematika – snaha ji aplikovat do filozofie – vnést systém
– úkolem bylo vytvořit novou metafyziku, nový obraz světa
– názorový střet Komenského a Descartese – jediná shoda (ústřední hodnotou je člověk).

Komenský – k dokonalosti patří vše, tedy i nedostatky. Descartes – dokonalé znamená zbavené zlidšťující nejistoty. Čím jistější, nezpochybnitelnější, tím vědečtější.
– 2 proudy – racionalismus a empirismus

Racionalismus – na kontinentě, poznání je založeno na vrozených jistotách a rozumu, představitelé:
René Descartes – pocházel z šlechtické bohaté rodiny, studoval u jezuitů, poté se orientoval na studium matematiky. Stál u zrodu analytické geometrie. Zúčastnil se 30leté války (bojoval na obou stranác) – i na Bílé Hoře. Dlouho byl v Nizozemí – tam psal svá díla. Poté byl pozván na Švédský královský dvůr, ale onemocněl a zemřel (na nezvyklé podnebí).
– vytvořil matematicky přesnou poznávací metodu
– tvrdil, že nás smysly klamou – nesmíme jim důvěřovat
– jistota poznání musí vycházet z jistoty stanoviska – šlo o nejzazší bod, kam až může člověk dojít ve svém pochybování.
– zpochybňovat se nedá: „Myslím, tedy jsem.“
– otázka substance (základ světa) – byl dualista – existují dvě na sobě nezávislé substance:
a) substance myslící – svět duševna
b) substance rozprostraněná – hmota

Benedikt Spinoza – narodil se v Amsterodamu v židovské rodině, nejdříve studoval židovské náb. a fil., pak se orientoval na soudobou fil.
– konflikt s vírou – vyloučen z židovské společnosti a proklet
– vynikající matematik a optik
– otázka substance – munista – 1 substance – je veškerým bytím, má nekonečné množství atributů (vlastností), skrze ně se projevuje. Nejdůležitější vlastnosti jsou myšlení (projevuje se jako ideje) a rozprostraněnost (projevuje se konečným tělesem).
– dílo: Etika geometricky vyjádřená – za etický cíl považoval štěstí – je podmíněno lidskou svobodou – ta je podmíněna poznáváním a pochopením zákonů („Svoboda je poznaná nutnost.“)

Gottfired Wilhelm Leibniz – geniální dítě, obsáhl veškeré vědění své doby, narodil se v Lipsku, již v 17 letech obhájil titul Bc. a ve 20 měl doktorát, byl ve službách mohučského knížete
– autor diferenciálních počtů v matematice
– otázka substance – pluralista – nekonečné množství substancí = monády – chápal je nemateriálně, byly individuálně nedělitelné. Každá monáda je předem vybavena vlastnostmi, které ji harmonizují s ostatními monádami. Tyto vlastnosti jsou od Boha.

Empirismus – v Anglii, zdůrazňují úlohu zkušenosti, která ukládá do našeho na počátku prázdného vědomí poznatky získané při smyslovém kontaktu se skutečností, představitelé:
John Locke – vystudoval práva a medicínu, snažil se poznání vysvětlit psychologicky
– vrozené ideje neexistují („Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech.“)
– veškerý obsah vědomí pochází z vnější a vnitřní zkušenosti
– vnější zkušenost – to, co vidím, slyším
– vnitřní zkušenost – reflexe na předchozí vjemy, odvozena z vnější – vzpomínání, srovnávání
– politika – stoupencem přirozeného práva
– základem společnosti má být lidská svoboda, která může být omezena pouze vědomou dohodou mezi lidmi = společenská smlouva – uzavírá ji i panovník s lidmi, pokud ji nedodržuje, mají ho lidé svrhnout
– nejideálnější společnost – konstituční monarchie

Georgie Berkley – vyučoval teologie v Dublinu na univerzitě, byl biskup
– otázka poznání – vycházel z Locka
– jediná realita je obsah našeho vědomí („Existovat znamená být vnímán.“)

David Hume – Skot z Edinburghu, působil ve vládních a diplomatických funkcích
– Dějiny Anglie – sláva, blahobyt, do konce života nemusel pracovat
– „Vše je plynutí představ.“ Představy rozděluje na ideje (souvisí s rozpomínáním si na minulé počitky) a imprese (momentální počitky)
– skutečnost se nedá dokázat bezpodmínečně
– naše poznání se týká jen faktů a dílčích vlastností – nemůžeme tvrdit, že existuje něco souhrného a obecně platného

Filozofie osvícenství
– nový způsob myšlení – vede k vytvoření moderní společnosti
– vznik v 18. století v Anglii, ve Francii dosáhlo vrcholu
– zdrojem byla renesance, racionalismus, empirismus
– hl. znaky:
1. důraz na rozum
2. lidská svoboda
3. rovnost
4. demokracie, tolerance
5. vzdělání
6. přesvědčeni o nevyhnutelnosti pokroku

Francie
Chares Louis Montesquieu – dílo Perské listy – Peršan kritizuje poměry ve Francii (myšlenky Montesquieua)
– vycházel z Locka – nejlepší vláda – konstituční monarchie
– politické svobody se dosáhne dělením moci – výkonná, zákonodárná, soudní

Voltaire – nebyl urozeného původu, ale v jejich kruzích se pohyboval – vynikající řečník – v Paříži populární (lidé mu rozuměli)
– ostré výpady vůči církvi – považoval se za deistu – Bůh je prvotní hybatel, uznával mravní roli náboženství, nechtěl ale žádnou církevní organizace
– za své názory pronásledován, pobýval v Anglii – obdivovatel Isaaca Newtona
– byl pro názorovou toleranci
– byl proti dogmatismu – náboženskému i vědeckému

Jean Jacques Rousseau – zdůrazňoval city a vůli ne rozum (odlišný) – inspiroval romantismus
– jeho život se vyznačoval neustálým hledáním smyslu tohoto života
– dílo Emil čili o výchově (své děti však dal do nalezince)
– civilizaci považoval za úpadek mravů, volal po návratu k ryzí přírodě
– stoupenec společenské smlouvy
– individualita se má podřizovat obecnému zájmu

Mechanický materialismus – radikální fil. směr
– vše je určeno jen několika zákony
– rozdíl mezi přírodním a společenským je jen ve složitosti systému
– člověka považoval za stroj

Fr. osvícenství přineslo vrcholné dílo – Encyklopedie – hl. iniciátor D. Diderot, obsahovala veškeré dění té doby.

Německo – vrchol osvícenství
Imanuel Kant – celý život prožil v Královci (Kaliningrad) – studoval tu teologii, logiku, přír. vědy, učil zde na univerzitě, je stoupencem kritické filozofie
– 3 fáze činnosti:
1. předkritické období – orientuje se na racionalismus, tvůrce teorie vzniku vesmíru a planet – vznikly z drobných částic hmoty, které se shlukovaly

2. kritické o. – směřuje k empirismu, 3 témata:
a) gnoseologie a metafyzika – hl. dílo Kritika čistého rozumu, rozvíjí transcendentální teorii – každá věc se skládá z jevu a podstaty. Jev poznáme smysly, podstatu ne, protože existuje mimo prostor a čas – poznání začíná zkušeností, ale současně z ní nevyplývá. Poznání má zdroj empirický (zkušenost) a apriorní (mimozkušenostní).
– V poznávacím procesu rozlišuje analytický soud (premisy) a syntetický (rozšiřuje poznání o informace přicházející prostřednictvím zkušenosti).
– Existuje i syntetický soud apriorní = nazírací kategorie, např. prostor, čas – dopředu v naší mysli uspořádávají nepoznatelný základ do podoby poznatelné.
– v poznávacím procesu vyzdvihoval matematiku, přír. vědy a metafyziku.

b) etika – Kritika praktického rozumu – formuloval kategorický imperativ = jednej tak, aby se pravidlo tvého osobního chování mohlo stát všeobecným pravidlem („Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně.“) = chtěl v etice vytvořit stejně nezvratný a nezpochybnitelný zákon jako v přírodě.

c) účelnost a krása – Kritika soudnosti – zda je rozum schopen poznávat ve věcech krásu. Zdůrazňoval formu um. díla na úkor obsahu.
3. pokritické období – věnoval se fil. náboženství, práva a mravnosti