Sókratés (469 – 399 p. K.)
Sókratés (469 – 399 p. K.)
– poprvé v historii filosofie dochází k obratu na člověka (ne k přírodě)
– dialektika
• také umění vést rozhovor (protiklady)
• a) teze
• b) antiteze
• c) synteze
– daimonion
• něco jako svědomí, iracionální síla, která nás ovlivňuje v rozhodování
• Sokrates to vnímal spíš jako nějaký božský hlas
– vyřkl větu: „Vím, že nic nevím.“
• paradoxnost sofistického učení
• věřil tomu, že každá moudrost začíná od uvědomění si vlastní neznalosti
– dialogus
• ironie : předstírání nevědomosti, v dialogu chtěl donutit partnera, aby sám zjistil, co je podstatou toho, o čem se bavili (Sokrates ho rozkládal, ironií ho dovedl k tomu, že si partner uvědomil, že neví vůbec nic)
: indukce -> z konkrétních věcí vytahuje,e to podstatné a zobecňujeme to
• maieutika : proces indukce, až ten člověk zjistí, že opravdu nic neví, začal probírat jednotlivé případy a indukoval je
– Euklides z Megary
• zakladatel geometrie
• a) škola megarská
b) škola kynická
: nedbali na nic, než na svou duši
: Diogenes ze Synopé -> spal v sudu, veškeré tělesné pochody jsou přirozené
