Teorie poznání
Teorie poznání
je racionalistická. Sám vycházel ze základních zákonů myšlení, kterými je duše popsána již před svým narozením. Už v monádách je zakódován základní zákon myšlení (ale jen v monádách s nejvyšším stupněm sebeuvědomění). Polemizoval s Lockem a Leibniz přidal k jeho obhajované tezi: „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech – kromě rozumu samého„ a tím zcela otočil její původní smysl.
Člověk, chce-li poznat tento rozprostraněný svět, musí ho nejprve opustit a vnořit se do svého vlastního rozumu a teprve ve svém rozumu ho může plně poznat (odpovědi jsou apriori vrozeny).
Používá velice barvivých příměrů, aby přiblížil ostatním lidem svou filosofii. Svět se nám zdá mrtvý, jak hladina rybníka, která se nehýbe (rozprostraněný svět), když se ale ponoříme pod hladinu uvidíme spoustu živých ryb – to jsou monády. (Člověk se nesmí bát ponořit do studené hlavy rybníka, bude to bolet, a otevřít pod touto hladinou oči).
Poznámka ze semináře:
V novověku člověk myslí vždy o idejích. V monádě je zapsáno vše o všem stvořeném, monáda je vesmír ve vesmíru.
Již v esenci je dynamika – změna, od představy k představě. Duševní změna není pohyb. Leibniz klade velký důraz na dynamiku.
Duše, která je rozumná je duchem. Od zvířat nás odlišuje právě rozum. Duše je schopna ze sebe sama vydedukovat, vyčíst Boha. Pravdy faktu…?
