FILOSOFIE KLASICKÉHO OBDOBÍ
FILOSOFIE KLASICKÉHO OBDOBÍ
V této době byly vytvořeny základy většiny filosofických oborů a vznikla mohutná a dodnes inspirující Platónova a Aristotelova filosofická soustava. Filosofické zkoumání se zaměřovalo zejména na problém člověka a jeho život ve svobodném městském státě.
Sofisté
V řecké filosofii se postupně nahromadila řada koncepcí a pojmů, které si začaly protiřečit. Rozpory bylo nutné srovnávat a nalézat z nich východiska. Pro řeckého občana tohoto období bylo charakteristické, že se zajímal o nové myšlenky, o politiku a veřejné záležitosti. Veřejná činnost byla v prosperujícím Řecku, zejména v Athénách, cestou k osobní proslulosti, k úřadům a poctám. A čeho bylo třeba k úspěšnému veřejnému působení? Všeobecné vzdělanosti a řečnických schopností (rétoriky). Nastal čas sofistů čili učitelů moudrosti.
Nevytvořili souvislou školu a čerpali z různých názorů. Nejznámější jsou PRÓTAGORÁS z Abdéry (asi 481 – 411 př.Kr.) a GORGIÁS z Leontýn (483 – 375 př.Kr). Prótagorás domyslel Hérakleitovu dialektiku do lidských důsledků a dospěl k subjektivismu. Věci (svět) bez člověka nemají stálou hodnotu. Je to člověk čili subjekt, kdo věci hodnotí.
Člověk je měrou všech věcí, jsoucích že jsou, a nejsoucích, že nejsou.
Na jednu a tutéž věc mohou lidé, podle své konkrétní situace, říci dva protikladné názory – proč by neměli mít pravdu oba? Má však naše subjektivní poznání vůbec nějaký smysl mimo nás samých? Má vůbec něco smysl? V pochybách došel asi nejdál Gorgiás, který vytyčil mezníky noetické skepse (tj. nedůvěry v možnost spolehlivě poznávat svět):
Nic není.
Kdyby něco existovalo, nemohlo by to být poznáno.
Kdyby to mohlo být poznáno, nemohlo by to být sděleno.
Sofisty známe spíše prostřednictvím odpůrců. A tak slova sofista a sofistika hanlivě označují zdánlivou moudrost nebo chytráctví. Snad proto, že původní noetická skepse sofistů se rozmělnila v řečnické triky, či ve slovní hříčky – sofismata. Překonání sofismat vedlo k vývoji logiky.
Sofistům se vytýkalo, že znevažují mravy, zákony, náboženství i člověka samého. Opravdu neuznávali nějakou všeobecnou morálku. Poznali, že vše (mravy, ideje, instituce i právo) se mění. Soudili, že pravda, spravedlnost či uznávané hodnoty závisí na pozici člověka (relativismus).
Sofisté obrátili pozornost filosofie od přírody k člověku jako nositeli hodnot.
