EXISTENCIALISMUS
6. EXISTENCIALISMUS
Existencialismus je jeden z nejvlivnějších filosofických směrů ve 20.století. Termín pochází od německého historika filosofie F.Heinemanna. Pojem existencialismus se většinou používá k označení francouzské větve (Sartre, Camus), německá větev (Heidegger a Jaspers) je označována za filosofii existence. Společným impulsem obou větví existencialismu byla zkušenost 1. světové války, v níž se stal člověk pouhou součástkou politických a ideových hledisek, a pozdější rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (odcizení, tzv. blahobyt…). Základním pojmem existencialismu je existence jako způsob bytí, jakým jest lidská bytost. Nelze ji popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit. Lidská existence je vždy individuální, je možností, která není uzavřená, stálá či statická, existence je nadána specifickou časovostí (existence teď), je vždy existencí ve světě (existence tady) a mezi jinými lidmi (příčinou mé nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody), je vždy dějinná, svobodná (do svobody jsem násilím vržen), a proto spojena s volbou a odpovědností (moje zodpovědnost je zodpovědností nejen za sebe sama, nýbrž i za druhé, za dění v celém světě) a je konečná (vyjadřuje ji pojem bytí ke smrti). Jaspers zdůrazňuje tzv. mezní životní situaci, v níž je člověk konfrontován s otázkou smysluplnosti či nesmyslnosti (prožitek blízkosti smrti či smrt někoho blízkého, pocit viny, studu…), Heidegger též akcentuje zkušenost smrti. Jednotliví představitelé existencialismu či filosofie existence se odlišují, lze dokonce prohlásit, že je tolik existencialismů, kolik je existencialistů. Existencialisté, kteří přinášeli své myšlení v podobě uměleckých děl (romány, povídky, divadelní hry, eseje), významně ovlivnili širokou veřejnost.
Filosofie existence zdůrazňuje, že člověk je především bytostí jednající, určující svým jednáním to, čím jest (existenci).
Nejširší vliv na myšlení Evropanů měli existencialisté, především francouzští ateističtí myslitelé, kteří předvedli své velkolepé myšlenky ve formě esejů, povídek a románů, tedy přístupné poměrně široké veřejnosti. Existencialistický přístup k problému člověka lze uvést úvahou J.P. Sartra (1905-1980) v článku Existencialismus je humanismus o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí. Sartre tvrdí , že u člověka existence předchází esenci, u věcí předchází esence existenci.
Člověk potřebuje krájet chléb, proto si vytvoří představu nože, který nejlépe bude sloužit vymezenému účelu. Přesně si vše promyslí, promyslí esenci nože, jeho podstatu, účel, a poté ho vyrobí. Teprve nyní nůž existuje. Esence, podstata nože, to čím je nůž nožem, předchází jeho existenci.
¬¬¬¬U člověka je tomu naopak. Člověk nejprve přichází na svět, existuje, není však ničím, není boha, který by ho něčím učinil. Člověk sám si svobodně udělí svou esenci, učiní se tím, čím se sám chce učinit. Proto člověk zodpovídá za to, čím jest. Člověk je k volbě sebe sama odsouzen, je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní. Zodpovědnost za volbu nutně plodí úzkost. Volba je sice svobodná, je nicméně ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž jsme chtěli, jsme vrženi do této doby a na toto místo). Naše situace je absurdní.
Existencialisté se snaží odpovědět na otázku, jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací (nepřehledný chuchvalec náhod, které nemůžeme ovlivnit). Albert Camus (1913-1960) tvrdí, že absurdní situaci nemohu změnit, ale lze jí vzdorovat tím , že přistoupím na její hru, absurdno zničím, když s ním souhlasím. To je jediná moje naděje, jediná alternativa k sebevraždě, jinému možnému úniku z absurdní situace (A.Camus sebevraždu odmítá).
Camus využil příběh mýtické postavy Sýsifa odsouzeného bohy donekonečna valit těžký balvan do kopce k demonstraci aktu přistoupení na absurdní situaci. Sýsifos, kterému se znovu a znovu valí kámen do údolí, má radost z toho, že má osud (těžký kámen) ve svých rukou, jeho kámen mu patří. Sýsifos dokonce ví, co bude následovat ( to nikdo z nás neví ), má tedy ve svých rukou i svou vlastní budoucnost.
Existencialismus je jeden z nejvlivnějších filosofických směrů ve 20.století. Termín pochází od německého historika filosofie F.Heinemanna. Pojem existencialismus se většinou používá k označení francouzské větve (Sartre, Camus), německá větev (Heidegger a Jaspers) je označována za filosofii existence. Společným impulsem obou větví existencialismu byla zkušenost 1. světové války, v níž se stal člověk pouhou součástkou politických a ideových hledisek, a pozdější rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (odcizení, tzv. blahobyt…). Základním pojmem existencialismu je existence jako způsob bytí, jakým jest lidská bytost. Nelze ji popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit. Lidská existence je vždy individuální, je možností, která není uzavřená, stálá či statická, existence je nadána specifickou časovostí (existence teď), je vždy existencí ve světě (existence tady) a mezi jinými lidmi (příčinou mé nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody), je vždy dějinná, svobodná (do svobody jsem násilím vržen), a proto spojena s volbou a odpovědností (moje zodpovědnost je zodpovědností nejen za sebe sama, nýbrž i za druhé, za dění v celém světě) a je konečná (vyjadřuje ji pojem bytí ke smrti). Jaspers zdůrazňuje tzv. mezní životní situaci, v níž je člověk konfrontován s otázkou smysluplnosti či nesmyslnosti (prožitek blízkosti smrti či smrt někoho blízkého, pocit viny, studu…), Heidegger též akcentuje zkušenost smrti. Jednotliví představitelé existencialismu či filosofie existence se odlišují, lze dokonce prohlásit, že je tolik existencialismů, kolik je existencialistů. Existencialisté, kteří přinášeli své myšlení v podobě uměleckých děl (romány, povídky, divadelní hry, eseje), významně ovlivnili širokou veřejnost.
Filosofie existence zdůrazňuje, že člověk je především bytostí jednající, určující svým jednáním to, čím jest (existenci).
Nejširší vliv na myšlení Evropanů měli existencialisté, především francouzští ateističtí myslitelé, kteří předvedli své velkolepé myšlenky ve formě esejů, povídek a románů, tedy přístupné poměrně široké veřejnosti. Existencialistický přístup k problému člověka lze uvést úvahou J.P. Sartra (1905-1980) v článku Existencialismus je humanismus o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí. Sartre tvrdí , že u člověka existence předchází esenci, u věcí předchází esence existenci.
Člověk potřebuje krájet chléb, proto si vytvoří představu nože, který nejlépe bude sloužit vymezenému účelu. Přesně si vše promyslí, promyslí esenci nože, jeho podstatu, účel, a poté ho vyrobí. Teprve nyní nůž existuje. Esence, podstata nože, to čím je nůž nožem, předchází jeho existenci.
¬¬¬¬U člověka je tomu naopak. Člověk nejprve přichází na svět, existuje, není však ničím, není boha, který by ho něčím učinil. Člověk sám si svobodně udělí svou esenci, učiní se tím, čím se sám chce učinit. Proto člověk zodpovídá za to, čím jest. Člověk je k volbě sebe sama odsouzen, je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní. Zodpovědnost za volbu nutně plodí úzkost. Volba je sice svobodná, je nicméně ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž jsme chtěli, jsme vrženi do této doby a na toto místo). Naše situace je absurdní.
Existencialisté se snaží odpovědět na otázku, jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací (nepřehledný chuchvalec náhod, které nemůžeme ovlivnit). Albert Camus (1913-1960) tvrdí, že absurdní situaci nemohu změnit, ale lze jí vzdorovat tím , že přistoupím na její hru, absurdno zničím, když s ním souhlasím. To je jediná moje naděje, jediná alternativa k sebevraždě, jinému možnému úniku z absurdní situace (A.Camus sebevraždu odmítá).
Camus využil příběh mýtické postavy Sýsifa odsouzeného bohy donekonečna valit těžký balvan do kopce k demonstraci aktu přistoupení na absurdní situaci. Sýsifos, kterému se znovu a znovu valí kámen do údolí, má radost z toho, že má osud (těžký kámen) ve svých rukou, jeho kámen mu patří. Sýsifos dokonce ví, co bude následovat ( to nikdo z nás neví ), má tedy ve svých rukou i svou vlastní budoucnost.
