Indická a čínská filosofie

– orientovaly se na člověka a jeho praktické potřeby, soustředí se na etiku
– velmi tolerantní à existovalo několik F směrů, ale navzájem si nepřekážely
– usilují o harmonii, soulad s přírodou
– věřily v reinkarnaci

INDICKÁ FILOSOFIE
– začíná se rozvíjet ve 2.tis.př.n.l.
– vychází z posvátných textů (psány sanskrtem) = Védské období
védy = knihy véd (1500 př.n.l.)
– určeny vyvoleným, je v nich položen základ učení
brahmány (1000 př.n.l.)
– obsahují náznaky kastovního systému, pro kněží – návod, jak šířit tuto F, staly se východiskem pro hinduismus
upanišady (500 př.n.l.)
– určeny i laikům
– vznikají purány (4.stol.př.n.l. – 14.stol.n.l.) = komentáře a vysvětlivky k předchozím textům
à Postvédské období
eposy: Rámajána, Mahabharáta – řeší problematiku dobra a zla

učení
– vše je podřízeno určitému řádu = DHARMA – určuje běh věcí, příčiny a následky
– nejvyšším duchovním principem, který vše určuje je BRAHMA
– část brahma, jakoby duše je ÁTHMÁN
– smyslem bytí je splynutí brahma a áthmán, dosažení absolutního klidu = NIRVANA (MÓKŠA) – ke splynutí může dojít až po splynutí míry dobrých skutků
– nic z toho, co čl.udělá není zapomenuto, ale promítá se do dalších životů = KARMA