Psychologické směry
b) Neobehaviorismus
– psychologický směr vznikající na základě behaviorismu v 30. letech 20. století
– překročil úzké zaměření behaviorismu přiznal, že v člověku je i něco, co dokáže podnět zpracovat (pudy, dědičnost, zkušenost) a že náš vztah k prostředí se nedá redukovat na pouhou S-R sekvenci, vytváří proto nové schéma vzniku reakce:
o stimul – organismus – reakce (S > O > R)
– stejně jako klasický behaviorismus, ale nebyl schopen vyčlenit psychologický obsah chování, ani ujasnit kritérium objektivnosti v psychologii, překonat biologismus a metodologickou primitivizaci lidského chování
– hlavní představitele: E. C. Tolmanem, C. L. Hullem
c) Hlubinná psychologie (psychoanalýza)
– zakladatelem tohoto směru je Sigmund Freud, vídeňský lékař českého původu; v 90. letech 19. století postupně vypracoval léčebnou metodu a později ucelený teoretický systém: PSYCHOANALÝZU
– název hlubinná psychologie vyjadřuje, že tento směr snaží proniknout do hluboko uložených prožitků člověka v jeho podvědomí
– metafyzická biologizace psychiky, za hnací sílu duševna považuje pudy
– věří, že všechny zážitky jsou důležité a že psychické a neurotické problémy mají základ v nevědomí; hlavním determinantem je podle Freuda sexuální pud (tzv. libido)
