Ve 20. stol. se marxismus diferencoval -> 4 typy:
1. ortodoxní – v socialistických společnostech slouží jako ideologie a řídí spol. politický
život
2. pragmatický – pragma = čin
-> ve vyspělých zemích, jde hlavně o snížení rozdílů mezi lidmi
3. Afrika, stř. a j. Amerika, jihových. Asie
– pojí se s nacionalismem, je to spíš forma protestu proti ekonomickému vykořisťování
4. je chápán jako filosofická myšlenka, kt. nemá s politickou praxí nic společného
– v západních zemích -> teorie, ale do praxe se neuvádějí
Představitelé:
Antonio GRAMSCI
– Ital, zakladatel komunistické strany, r. 1924 její tajemník, později i člen parlamentu
– vězněn Musollinim
– zabýval se problematikou filosofie Hegela a Marxe:
– „Marx nechtěl Hegelovu ideu úplně vyměnit za hmotu“
– „Člověk není jen hmotný objekt, jenž je bezprostředně podřízen přírodním zákonům“
– „ Existuje poznávací smysl = něco, co umožňuje individuální lidské myšlení a lidskou interpretaci“
poznámka k bodům 2 a 4:
Opravou původního Marxova učení nově vytvořen kulturní marxismus (neomarxismus), na Západě uplatňován v praxi (neplatí bod 4), kulturní marxismus má podobné cíle jako klasický, ale nerevoluční cestou, metody změny kapitalismu postupné, pomalé a nenápadné.
Pro vytvoření nového společenského řádu třeba narušit tradiční společnost, která nepřinesla úspěch klasickým marxistům; zrušit náboženství a zlikvidovat církve, zrušit národy (znevažovat lidi s národním cítěním), rozrušit tradiční rodinu, kritika euroamerické civilizace (bílé rasy jako rasistické), neinternacionální dělnickou třídu nahradit jinými společenskými skupinami a menšinami (využití přistěhovalců), nové metody: tzv. dlouhý pochod institucemi, politická korektnost, tzv. kritická teorie, a uplatňování teze (Marcus): netolerovat vše pravicové (konzervativní) a tolerovat vše levicové (pokrokové); celkový posun společnosti (politických stran) k levicovým principům; kritika a narušování demokratických principů a forem vládnutí (kritika a obcházení voleb, mocenské zasahování mimovládních nevolených organizací).
Kulturním marxistům stačí takto zvolna postupovat a vytrvat desítky let, a obejdou se bez revoluce. Oponenty, kteří na jejich snahy upozorňují, třeba ignorovat, umlčovat, nebo dehonestovat.
Proces změny probíhá v západním světě zhruba od 60. let.