 představitelé:

Bertrant Russel
Ludwig Wittgenstein
Rudolf Carnap

Kritický racionalismus
- Karl Raimund Popper
- Rakušan
- soustavu svých filozofických, sociologických a politologických myšlenek označil jako kritický racionalismus
- věnoval se hlavně filozofii vědy – alternativa novopozitivismu
- modernizace programu filozofie a do jeho čela staví problém poznání
- nová teorie poznání je postavena na:
· metoda poznání
- metoda racionální kritiky -> formulace problému a prozkoumání jeho řešení
· metodologická skepse
- věda nemůže člověku přinést konečnou pravdu, ale jen dočasnou představu o tom, jak se věci mají
- tato představa je později vyvrácena metodou falzifikace
· falzifikacionalismus
- teorie je vědecká pouze tehdy, pokud je v budoucnosti vyvratitelná
- teorie dogmatické, postavené na pochybných základech, do vědy nepatří
· teorie tří světů
- svět materiální
- svět mentálních stavů
- svět obsahů myšlení, produktů lidského vědomí
· sociální kriticismus
- koncepce uzavřené společnosti proti otevřené společnosti

 Albert Camus

- jak má člověk žít v absurdní situaci:
- jsme vhozeni do světa
- lze jí vzdorovat - pokud souhlasím s absurdnem, zničím ho (jediná naděje), sebevražda není řešením
- Gabriel Marcel
Novopozitivismus
- je označením filozofie Vídeňského kroužku
- na rozdíl od staršího pozitivismu prioritní význam má moderní logika
- společné znaky se starším pozitivismem:
· uznává přírodní vědy v poznání světa
· odmítá jakoukoli metafyziku
- řeší 4 problémy:
· problém místa filozofie v systému poznání
- filozofie nemůže být samostatnou vědeckou disciplínou, ale může se zabývat analýzou jazyka vědy
· problém vědeckého poznání , jeho struktury a kritérií
- zkoumá jak a v čem se vědecké poznání liší od jiných druhů poznání
· problém vztahu vědeckého poznání a skutečnosti
· problém jednotné vědy
- není vytvořena společná věda, ale společný jazyk pro všechny empirické vědy, kterým by byl nakonec jazyk fyziky

 Karl Jaspers

- mezní životní situace
- člověk je v ní konfrontován s otázkou smysluplnosti
- lidé přemýšlejí, zda jejich činy a celkové bytí má smysl
francouzská větev
- Jean – Paul Sartre
- esence – podstata věci
- u věcí: esence předchází existenci (věc má nějaký účel – potřebujeme ji, tak ji vyrobíme)
- u člověka: existence předchází esenci (člověk se narodí a existuje, ale není ničím)
- není Boha, který by dal člověku esenci (=podstatu), proto si jí lidé dávají sami (stanou se tím, čím chtějí být)
- člověk je zodpovědný za to, čím je!
- lidé jsou svobodní, ale ne úplně, protože to ovlivní svět, do kterého se narodí (jsme tam vrženi ->proto je naše situace absurdní)

Existencionalismus

- jeden z nejvýznamnějších směrů 20. století
- existencionalismus se většinou používá pro francouzskou větev, německá větev je označována jako filozofie existence
- společné pro obě větve: 1. světová válka a rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy
- základní pojem: existence jako způsob bytí
- nelze ji popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit
- lidská existence je individuální, není stálá:
- je zde specifická časovost = existence teď
- je vždy existencí ve světě = existence tady
- existence mezi lidmi = má svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka
- je spojená se zodpovědností (za sebe sama, za druhé, za dění ve světě)
- je konečná (= smrt)
- dvě větve:
- obě se velmi liší
německá větev
- Martin Heidegger
- kritizuje běžné pojetí času:
- čas není mimo nás, sama naše existence je časová (žijeme v čase a žijeme jako čas)
- časovost = vše, co je v protikladu k věčnosti
- znakem konečnosti je smrt
- dílo „Bytí a čas“

 2 varianty:

Populární pragmatismus
- zjednodušeně vyjadřuje zájmy společnosti
Filozofický pragmatismus
- snaží se vyřešit 3 problémy filozofie: význam, pravdu a poznání
- představy, pojmy a pravidla
- jsou to pouhá pravidla jednání
- pravdivé jsou pouze tehdy, jsou-li pro člověka užitečné a jsou-li přínosem
- obecné pravdy neexistují – co je pro někoho užitečné, může jinému škodit
- hlavní myšlenka: seberealizace v praktickém životě
- představitelé: Charles Pierre, William James, John Dewey

Neopragmatismus
- pokračování pragmatismu po druhé světové válce
- představitel: Richard McKoy Rorty

Fenomenologie
- věda o podstatách (ostatní vědy jen o faktech - empirické)
- jeden z nejvlivnějších filozofických směrů
- Edmund Husserl
- Němec, zakladatel fenomenologie
- propaguje návrat k věcem samým obnovou původní čisté společnosti
- poznání závisí na zkušenosti – nejen použití smyslů, ale i vnitřní zkušenost
- je nutné poznávat fenomény (= to, co se člověku ukazuje)
- další představitelé: Max Scheler, Martin Heidegger, Nicolai Hartmann, Jan Patočka

Friedrich Nietzche

- Německo
- do určité míry se inspiroval Schopenhauerem
- vůle = pozitivní síla
- je to důvod, proč se potřebujeme neustále něčeho zmocňovat = vůle k moci
- žádá si, aby jí bylo vše dovoleno -> to ale není ve stávající společnosti možné, a proto je nutno přehodnotit všechny hodnoty společnost
- teorie nadčlověka
· není pravdy – přináší ji věda, stará pravda je mrtvá
· není morálky – stará křesťanská morálka je mrtvá, protože jsme nežili podle ní
· není Boha – Bůh je mrtvý, protože jsme v něj nevěřili
· je třeba zavést novou morálku mimo dobro a zlo
- stát se nadčlověkem a zříci se všeho, co z něj dělá slabocha
- skrze nadčlověka vůle nezakrní

Pragmatismus
- je součástí politických teorií demokratické společnosti

2. fáze

- vyvíjí se tzv. empiriokritismus
- představitelé: Richard Avenarius, Ernest Mach

3. fáze
- filozofie logického empirismu
- představitelé:Bertrant Russel, Ludwig Wittgenstein, Rudolf Carnap

Iracionalismus
- centrum zájmu: člověk a jeho vnitřní svět
- nesouhlasí s jednoznačným a jednostranným způsobem využití rozumu
- staví proti tomu i duchovní a citové poznání
- představitelé:
Arthur Schopenhauer
- Německo
- základní životní princip: pud, neukojitelná trýzeň, vůle k životu
- podstatou je chtíč:
· neustálý
· přináší utrpení i bolest
· člověk se trápí, když něco chce a nemá to; když to má, trápí se, protože chce už něco jiného
- utlumit trýzeň lze vůlí, ne hromaděním předmětů
- omezit trýzeň lze: vrhnout se na uměleckou tvorbu, filozofii nebo žít v askezi (=téměř nic nepotřebuji)